Žít s tajemstvím

Knihu jsem si objednal, převzal a začal studovat.

Má deset kapitol, ta prvá se nazývá "Co znamená věřit". Jak tato prvá kapitola, tak i ty další jsou vytvořeny z Tomášem Halíkem již dříve publikovaných textů v jeho dříve vydaných třinácti dílech. Ty jsou pod každým převzatým textem uvedeny svým názvem.

Zmíněnou prvou kapitolu jsem již přečetl, čtení je to náročné, protože jde o myšlenky, které je čtenář nucen hned posuzovat a srovnávat se s nimi. V prvé kapitole je asi 90 citací, které lze oprávněně považovat za podněty k promyšlení víry, což jsou slova použitá i pro podnázev celé knihy.

Zaujalo mne:

V úvodní poznámce na str. 9 dole: Víra není pro Tomáše Halíka souborem přesvědčení (ideologií), nýbrž existenciálním aktem prostupujícím všechny dimenze lidského života. Má to vést k odpovědnému způsobu života.

Na str. 14: Pravdivost a zralost víry se pozná také podle toho, nakolik víra vytváří prostor pro svědomí, nakolik ho osvěcuje, povzbuzuje a posiluje. Víra má být spojena se snahou naslouchat, porozumět, odpovídat. Možnost skýtaná lidstvím: žít svůj život jako dialog.

Na str. 15: Víra poskytuje sílu k dialogu místo chápání  vlastního života jako monolog - sebeuskutečnění.  Psychologové nazývají přirozenou počáteční sebestřednost primárním narcismem. .... Nevíra vychází ze ztráty smyslu života.

Na str. 18: Víra nestojí na lidském úsudku o Bohu, o jeho existenci a povaze, nýbrž spočívá na jeho sebesdělení (Zjevení) ..... Centrem Halíkovy víry je velikonoční zvěst o Ježíšově vzkříšeni. Víra je odvážný, riskantní krok naší svobody za úzký okruh toho, co je pojištěno a zajištěno důkazy.

Na str. 21: Víra neznamená přiznat biblickému textu statut přesného záznamu neotřesitelných "fakt", nýbrž právě vejít do příběhu. ... Bible není "fotografií světa" informující člověka o tom, jaký svět je, nýbrž zrcadlem nastaveným člověku samému, pomáhajícím mu porozumět sobě a tím měnit sebe i svět. Stěžejní otázkou je: Chci, aby Bůh byl, nebo aby nebyl?

Na str. 22:  Bůh přichází jako možnost a vstup do Božích možností se jmenuje víra.

Na str. 23: Víra, v duchu biblických proroků a velkých mystiků a teologů křesťanství (ale i židovství a islámu) není a nesmí být "teismem" ani jiným žádným "-ismem". Věřit neznamená zbavit se rozumu, nýbrž zpupnosti rozumu. 

Na str. 24: Platí Pascalovo: Nejvyšším výkonem rozumu je uznat své vlastní hranice. Trojice: Víra, trpělivá naděje, toužící láska.

Na str. 27: Naděje vedla kroky víry našeho otce Abrahama, když uslyšel Hospodinovu výzvu a "vydal se na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde".

Na str. 30 - 31: Kritici křesťanství Nietzsche a Jung nenacházeli v křesťanství své doby to, co jim leželo na srdci. Jan Patočka (učitel T. H.) mluvil o křesťanství jako o "nedokončeném projektu".

Na str. 32: Víru ve Stvořitele osvědčuji svým chováním vůči přírodě a životu v jeho nejzranitelnějších (zárodečných i konečných) fázích. ..... Určitý přístup člověka ke světu, svědčící o tom, že skutečnost chápe jako svěřený dar, lze označit jako postoj víry. Určitý "životní styl" člověka je opakem postoje víry, svědčí o zbožnění sebe.

Na str. 34: Chápání víry v Boha po Osvětimi. Už není možné věřit v sílu novověkého humanismu zabránit triumfu zla a násilí v dějinách. Temné stránky moderních dějin jsou spíše výzvou objevit drama Boha, k němuž patří jak tma Velkého pátku, tak naděje, že tato tma nebude a nesmí mít poslední slovo.

Na str. 42 nacházíme slova o míře moci či svobody (od Boha) něco udělat. Něco moci je spojeno i s "za něco moci". Kdo tuto moc zneužil či zanedbal, kdo raději nebyl ochoten svou svobodu objevit a realizovat, je vinen.

Pro závěr k  této kapitole 1 volím slova z úvodní poznámky (str. 9): "Posláním víry není utišit naši žízeň po jistotě a bezpečí, nýbrž naučit nás žít s tajemstvím ..."