Chrám narození Páně v Betlémě, Palestina. Je postaven nad místem, kde se narodil Ježíš Kristus. Zdroj: https://www.infoglobe.cz/cestovatelsky-pruvodce/palestina-betlem-na-skok-z-izraele/

Evangelium podle Matouše

Je prvou knihou Nového zákona. Začíná Mesiášovým rodokmenem počínaje Abrahamem a končícím slovy a Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš zvaný Kristus. Když se Marie zasnoubila s Josefem, byla již těhotná z Ducha svatého. Josef byl Hospodinovým andělem na to upozorněn s tím, aby si ji nebál vzít. Josef uposlechl. Je to podle mého soudu jeden ze stavebních kamenů křesťanské víry.

Začátek Ježíšovy mise v Galileji je spojen s jeho návštěvou u Jana Křtitele, který začal kázat v judské poušti. Vyzýval přitom své posluchače k pokání, což souviselo s očekáváním brzkého příchodu Ježíše. Ježíš za Janem k Jordánu skutečně dorazil a dal se jím pokřtít i když Jan zprvu namítal, že mu něco takového nepřísluší.

Ježíšova mise v Galileji pokračovala a je spojena s učením v synagogách, kázáním evangelia o Království, uzdravováním nemocných. Šly za ním velké zástupy nejen z Galileje. Své učedníky učil, kdo z lidí je hoden blahoslavenství. Měli to být ti, kteří byli chudí a trpěli na duchu i hmotně a přitom sami byli schopni milosrdenství. Pátá kapitola to specifikuje v devíti verších. Dnešními slovy dalo by se označit i za sociální program pod Božím dohledem. Přitom dodával, že nepřišel zrušit Zákon, ale naplnit jej. Desátá kapitola uvádí jména jeho dvanácti apoštolů - učedníků.

Ježíš mluvíval a učil i v podobenstvích. Např. v podobenství rozsévači, u něhož záleží, kam jeho zrno dopadne. Jeho výklad pak uzavřel: "Do dobré země je zaseto u toho, kdo slyší Slovo a rozumí a který opravdu přináší úrodu, někdo stonásobnou, jiný šedesátinásobnou a jiný třicetinásobnou. "

Závěr Ježíšova života je popsán v kapitolách 26 až 28, kterou pak Evangelium podle Matouše končí. Popsán je průběh posledního pomazání dva dny před Velikonocemi během stolování u Šimona Malomocného v Betanii, kdy Ježíš o ženě, která mu polila tělo mastí, řekl, že ho připravila na pohřeb. Pak o prvním dnu Svátku nekvašených chlebů učedníci dohodli na Ježíšovo přání místo, kde se má uskutečnit velikonoční večeře s Hodem Beránka. Při ní pak padla Ježíšova slova, že jeden z Dvanácti (tedy z jeho spolustolovníků) ho zradí a Jidáš se dovtípil, že jsou mířena na něho. Zrada se pak v místě Getsemane ještě v noci naplnila a Ježíš pak byl po příchodu tlupy ozbrojenců a Jidášově identifikujícím polibku zatčen.

Ježíš se tak záhy dostal před Veleradu s veleknězem Kaifášem, kteří hledali cestu, jak ho odsoudit k smrti. Na tom se i ráno usnesli. Spoutaného ho odvedli a vydali římskému prokurátoru Pilátovi. Ten nebyl nakloněn vydat Ježíše na smrt, ale na konec tak po tlaku vrchních kněží, starších a jimi navedeného davu tak učinil. Byl připraven a odveden k ukřižování na místě Golgota. Jeho mrtvé tělo Pilát svolil vydat Josefovi z Arimatie, který je zavinul do čistého plátna a pochoval do svého nového hrobu, který si vytesal ve skále. Dveře hrobu zavalil velkým kamenem a odešel.

Následuje popis Ježíšova zmrtvýchvstání, provázený zemětřesením při sestoupení Hospodinova anděla. Ti, co byli nejblíže, zjistili, že hrob je prázdný. Jedenácti učedníkům, kteří odešli do Galileje na horu, určenou Ježíšem, se tam Ježíš ukázal a vyslechli tam jeho výzvu, aby pokračovali a získávali učedníky ze všech národů.

Podle Tomáše Halíka je centrem víry zvěst o velikonočním Ježíšově vzkříšení.

10. srpna 2018

Evangelium podle Marka

Toto evangelium začíná návazností na Proroctví Izaiáše o poslovi, který připraví cestu pro Pána, činností Jana Křtitele na poušti a u řeky Jordán. Ve třetí kapitole najdeme jména ustanovených dvanácti apoštolů. I v této knize jsou uváděna podobenství, kterými Ježíš přibližoval své učení posluchačům. Smrt Jana Křtitele a co, k ní vedlo jsou popsány obdobně jako  u Matouše.

V desáté kapitole je uvedena rozmluva s jedním mužem, který se ho tázal, co má udělat, aby se stal dědicem věčného života. Ježíš jej odkázal na dodržování Přikázání. Muž odvětil, že je dodržuje odmalička. Nato Ježíš, co mu ještě chybí: Prodat vše, co má, rozdat to chudým, čímž získá poklad v nebi. To muže zarmoutilo a odešel neb měl mnoho majetku. Ježíš poté řekl svým učedníkům ono známé: "To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království." Je to jeden z příkladů, jak  jsou si lidské povahy podobné v různých tisíciletích.

Závěr evangelia věnovaný Ježíšovu konci zmrtvýchvstání je v něčem jiný než u Matouše. Jeho apel na šíření evangelia po celém světě dominuje.

11. srpna 2018

Evangelium podle Lukáše

Autor tohoto evangelia uvádí hned na jeho počátku, že je píše vznešenému Teofilovi, aby mu takto dal vědět, jaké spolehlivé učení přijal. Samotný děj začíná popisem okolností, za jakých se narodil jeho již starým rodičům Jan Křtitel. A s malým časovým odstupem anděl Gabriel seznamuje i Marii, zasnoubené Josefovi, že se jí narodí svaté dítě, které bude nazýváno Syn Boží. Uvádí se i záhy nato uskutečněná návštěva Marie s Alžbětou, nastávající matkou Jana Křtitele.

Druhá kapitola popisuje, za jaké situace se narodil v Betlémě a proč právě tam Marii a Josefovi z rodu Davidova syn Ježíš. Ve dvanácti letech jeho věku přijel i s rodiči o Velikonocích do Jeruzaléma. Chlapec však v karavaně vracející se do Nazaretu nebyl. A tak se rodiče  vrátili do Jeruzaléma, kde Ježíše nalezli v chrámu, kde čile diskutoval s učiteli. Ježíš se podivil, proč ho hledají a jak to, že nevěděli, že on musí být v domě svého Otce. Matka Marie poznala, co to znamená a uchovávala to ve svém srdci. Takto příběh popisuje Lukáš.

V dalších kapitolách se setkáváme s jeho vystupováním mezi lidem, vyučováním mezi farizei a vykladači Zákona či modlitbami spolu s učedníky. V šesté kapitole najdeme pasáž pojmenovanou překladateli "Milujte své nepřátele". V ní je i shrnující věta: Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby s ono chovali k vám."  V jedenácté kapitole je na přání jeho učedníků uvedena modlitba "Otče náš ..." i s variantami podle různých rukopisů. K jejímu závěru "A neuvoď nás do pokušení" se před nějakým časem vyjádřil i papež  František s tím, že by si zasluhovala malou úpravu, aby nevznikal dojem, že Bůh je zdrojem pokušení.  Někteří katolíci už používají slova "A neopouštěj nás v pokušení". Tak jako v jiných evangeliích, i zde se setkáváme s Ježíšovými podobenstvími.

V závěrečné dvacáté čtvrté kapitole v části Na cestě do Emauz se vzkříšený Ježíš přidá ke dvěma mužům, kteří vzpomenou nedávné ukřižování Ježíšovo. Sám je přitom poučuje, že o tom všem už bylo psáno v mnoha Písmech počínaje Mojžíšem. Muži se po prozření toho, co zažili vrací do Jeruzaléma a sdělují to dalším.

12. srpna 2018

Evangelium podle Jana

Kniha má zajímavý začátek a překladatelé ve svém Překladu 21. století její první kapitolu nadepsali Prolog. Několika krátkými odkazy, počínaje První knihou Mojžíšovou, autor dává najevo, že svět a život na něm má svého Stvořitele. Pak uvádí na scénu Jana Křtitele, který svými slovy a křty seznamoval své posluchače s příchodem Mesiáše Ježíše. Zmíněno je i povolávání některých z jeho učedníků.

Další kapitoly jsou většinou svým obsahem známy již z předchozích evangelií, ale forma, jak jsou Ježíšovy příběhy vyprávěny je poněkud jiná. Je z ní cítit záměr zaujmout čtenáře či posluchače tohoto textu. Tak vyznívá např. příběh vzkříšení již čtyři dny v hrobě uloženého mrtvého Lazara. Jan tuto událost uvádí jako jednu z těch, která vedla Ježíšovy odpůrce k záměru jej zabít. A židovské Velikonoce se již blížily.

Závěr evangelia, v němž vystupuje vzkříšený Ježíš s těmi, kterým se ukázal, vyznívá podrobněji než předchozí evangelia. Je z něho i cítit záměr podat Ježíšovo vzkříšení  jako stěžejní otázku víru. Tato formulace mě napadla poté, co jsem předtím četl některá Halíkova slova v jeho knížce Žít s tajemstvím.

13. srpna 2018

Kniha Jozue Starého zákona

Mojžíšovu pomocníku Jozuovi bylo Hospodinem určeno, aby dokonal obsazení zaslíbené země. V textu prvé kapitoly je i vymezeno území, od pouště až k Libanonu a od řeky Eufrat podél  celé země Chetitů až ke Středozemnímu moři. Bezprostředním úkolem na počátku bylo překročení řeky Jordán z východního na západní břeh. To se podařilo, vody jordánské se rozdělily v místě, kam vstoupily nohy kněží nesoucích Truhlu smlouvy.

Obsazování země stálo na dobývání významných měst, kterým vládli jejich králové.  Dobývání mělo svá válečná pravidla, záleželo na  odporu jejich obyvatel, jakým způsobem se s nimi a s kořistí pak zacházelo. Město Jericho bylo dobyto a pak i vyhlazeno. Není to příjemné čtení, to co se dálo, neslo znaky oné doby.

Sedmá kapitola ukazuje, že trestu Hospodinovu byli vystaveni i synové Izraele, např. když so přivlastnili jako kořist věci, které propadly klatbě a tudíž z nich se nesmělo nic vzít. Byl to případ Achana a jeho rodiny, kteří byli ukamenováni za přestupek spojený s věcmi propadlými klatbě. Osmá kapitola je o dobytí města Aje.  Všech padlých mělo být dvanáct tisíc. Podobně je tomu i v dalších kapitolách. Tato i další dobývací bitvy jsou jakoby vedeny pokyny Hospodina, který o nich předem hovořil k Jozuovi. Dvanáctá kapitola uvádí jednatřicet poražených králů, jejichž území dostaly izraelské kmeny do vlastnictví. Byla přidělována i území z dalších obsazených míst a různých zeměpisných směrů. Pro Izrael tato vymezení, zdokumentovaná v kapitolách knihy a popisující, která pokolení co dostala, měla zřejmě vytvořit historický podklad pro vlastnictví i u potomstva.

Jozue se dožil  sto deseti let. Před svou smrtí svolal do Šechemu celý Izrael a promluvil k němu. Dosažená vítězství byla charakterizována jako dosažená se spoluúčastí Hospodina, který bojoval za svůj lid. Slíbili si, že budou sloužit Hospodinu, když Jozue předtím bilancoval i historii vyvedení lidu z Egypta. Dalo by se říci dnes používanými slovy, že tato historie odchodu z Egypta a obsazení zaslíbení země měla svého Pána.

17. září 2018

Časová osa nejen k Bibli (zdroj www.jw.org Svědkové Jehovovi). Převzal jsem ji z uvedeného zdroje, protože historie potřebuje i časová data:

"Na počátku ..."

4026 před naším letopočtem stvoření Adama

3096 před naším letopočtem Adamova smrt

2370 před naším letopočtem potopa

2018 před naším letopočtem narození Abrahama

1943 před naším letopočtem smlouva s Abrahamem

1750 před naším letopočtem Josef prodán do otroctví

před 1613 před naším letopočtem Jobova zkouška

1513 před naším letopočtem vyjití z Egypta

1473 před naším letopočtem Izraelité pod Jozuovým vedením vstupují do Kanaánu

1467 před naším letopočtem převážná část Kanaánu dobyta

1117 před naším letopočtem Saul pomazán za krále

1070 před naším letopočtem Bůh uzavírá s Davidem smlouvu o Království

1037 před naším letopočtem Šalomoun se stává králem

1027 před naším letopočtem dokončena stavba chrámu v Jeruzalémě

asi 1020 před naším letopočtem napsána Šalomounova píseň

997 před naším letopočtem Izrael se dělí na dvě království

asi 717 před naším letopočtem sestavena kniha Přísloví

607 před naším letopočtem zničení Jeruzaléma; začátek vyhnanství v Babylóně

539 před naším letopočtem Kýros dobývá Babylón

537 před naším letopočtem Židé se vracejí do Jeruzaléma

455 před naším letopočtem obnoveny hradby Jeruzaléma; začíná 69 týdnů let

po 443 před naším letopočtem Malachiáš píše svou prorockou knihu

asi 2 před naším letopočtem narození Ježíše

29 našeho letopočtu Ježíš je pokřtěn a začíná kázat o Božím Království

31 našeho letopočtu Ježíš si vybírá dvanáct apoštolů; pronáší Kázání na hoře

32 našeho letopočtu vzkříšení Lazara

čtrnáctého nisanu 33 našeho letopočtu Ježíš je přibit na kůl (nisan odpovídá březnu-dubnu)

šestnáctého nisanu 33 našeho letopočtu Ježíšovo vzkříšení

šestého sivanu 33 našeho letopočtu Letnice; vylití svatého ducha (sivan odpovídá květnu-červnu)

36 našeho letopočtu Kornélius se stává křesťanem

asi 47 až 48 našeho letopočtu Pavlova první misionářská cesta

asi 49 až 52 našeho letopočtu Pavlova druhá misionářská cesta

asi 52 až 56 našeho letopočtu Pavlova třetí misionářská cesta

asi 60 až 61 našeho letopočtu Pavel je vězněn v Římě a píše dopisy

před 62 našeho letopočtu Ježíšův nevlastní bratr Jakub píše svůj dopis

66 našeho letopočtu povstání Židů proti Římu

70 našeho letopočtu Římané ničí Jeruzalém a jeho chrám

asi 96 našeho letopočtu Jan píše Zjevení

asi 100 našeho letopočtu Jan, poslední z apoštolů, umírá

Údaje v obou typově poněkud odlišných časových osách se u některých událostí liší. Je to zřejmě otázka přesnosti jejich originálních zdrojů.

Doplněno 7. 9. 2019

Skutky apoštolů Nového zákona

Tato kniha se dobře čte. Je akční v tom, že zachycuje příběhy z období, kdy apoštolové a učedníci šířili i mimo Izrael zprávu o Ježíši Kristu a kdy se pro stoupence jeho učení zavádí označení "křesťané".  Různé podrobnosti o historicitě a autorství čtenář najde na internetu, např. ve Wikipedii. Sám na tomto místě upozorním jen na něco z toho, co mě v knize zaujalo a co jsem si poznačil během jejího několikatýdenního pročítání.

Prvá kapitola uvádí apoštoly takto: Petr, Jakub, Jan, Ondřej, Filip, Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub (syn Alfeův), Šimon Zélot (v poznámce Horlivec) a Juda (syn Jakubův). Při jednom jejich širším shromáždění i za přítomnosti Ježíšovy matky Marie došlo k doplnění o jednoho namísto Jidáše, který se odvrátil a odešel, kam patří. Ze dvou návrhů padl los na Matěje.

O dni Letnic (Padesátý den po Velikonocích), kdy byli všichni spolu, se podle druhé kapitoly prostor domu jakoby naplnil hukotem a prudkým větrem s ohnivými jazyky. Byli naplnění Duchem svatým, který jim dal promlouvat jinými jazyky. Jeruzalém byl tehdy plný zbožných Židů z různých národů světa. Ti žasli, že slyší promlouvat apoštoly svými jazyky. Mezi těmi zastoupenými národy jsou uváděny některé oblasti  současného Turecka, či jmenovitě Mezopotámie, Judeje, Egypta, Libye, Říma, Kréťané i Arabové.  Petr tehdy vyzval přítomné Židy, aby se dali pokřtít. Takto se tehdy mělo připojit k Ježíši Kristu na tři tisíce lidí. Věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. Ranné křesťanství tak dostává i svůj sociální obsah a k onomu sdílení majetku a statků se i dnes přihlašuje papež František ve svých proslovech z Vatikánu.

Čtvrtá kapitola přináší informaci, že Petr a Jan byli v Jeruzalémě postaveni před židovskou Veleradu za to, že mluvili k lidu a v souvislosti s Ježíšem hlásají vzkříšení z mrtvých. Předtím uzdravili i nemocného člověka, chromého od narození. Velerada se neodvážila je odsoudit, nebylo za co je potrestat, a tak je s ohledem na lid propustili. Jen jim pohrozili.

Příběh Ananiáše a jeho manželky Zafiry z páté kapitoly nabádá, že nelze ve věcech, týkajících se Boha lhát. Přinesl k Petrovi do "společného" peníze utržené za prodej jejich pozemku. Předtím však se s ženou dohodli a část peněz si ponechali a ukryli. Petrovi však na jeho otázku řekl, že je to vše, co utržili. Petr mu vytkl, že lhal Bohu. Ananiáš se skácel mrtev a byl odnesen k pohřbení. Asi o třech hodinách přišla i Zafira, která o mužově osudu nic nevěděla. I ona dostala otázku k utržené sumě, a odpověděl stejně jako předtím její manžel Ananiáš. I ji potkal manželův osud. Na celou církev a všechny, kdo to slyšeli, padla tehdy veliká bázeň.

Petr a apoštolové se znovu dostali před Veleradu, protože v Jeruzalémě se za jejich působení konaly zázraky, uzdravování a nemocné přiváděli i lidé z míst mimo Jeruzalém. Velerada je dala uvěznit, oni se však za pomoci Hospodinova anděla dostali ven z vězení a v chrámu opět učili lid. Velerada usilovala o jejich zabití. K tomu nedošlo na zásah vlivného a uznávaného farizea Gamaliela. Ten uvedl z minulosti jiné příklady velikých, kde se zabití ukázalo zbytečným. Podle něho, je-li vše z Boha, pak proti tomu nic nenadělají. Názor byl přijat ostatními členy Velerady. Apoštoly dali zbičovat, zakázali jim mluvit v Ježíšově jménu a propustili je.

Šestá a sedmá kapitola jsou o osobnosti služebníka Štěpána (muže plného víry a Ducha svatého). V té době se objevovaly i sociální problémy, které vyžadovaly řešení.  Tak  např. z řecky mluvící skupiny vdov přišly stížnosti, že jsou kráceny na denních přídělech jídla. Dvanáct apoštolů na shromáždění služebníků se dohodlo na vyčlenění sedmi služebníků dobré pověsti, kterým bude svěřena služba u stolu (sociální služba). Štěpán byl nejvěhlasnější mezi vybranými a mezi lidmi proslul divy a zázraky. Proti němu povstali někteří z tzv. synagogy Libertinů (osvobození otroci) a odporovali mu. Na jeho moudrost totiž nestačili. Nastrčili falešné svědky, kteří tvrdili, že se rouhá proti Mojžíšovi, Bohu, neustále mluví proti svatému místu a Zákonu.

Štěpán dostal možnost se vyjádřit k obvinění. Bravurně přitom prokázal svou znalost dějin Izraele a ukázal, jak podobně museli jejich slavní předchůdci bojovat s obdobnými problémy jako on dnes. Obvinil své soudce z tvrdošíjnosti a vzdoru proti Duchu svatému. I z toho, že oni nezachovali přijatý Zákon. To je přímo rozzuřilo. Nakonec se na něho vrhli, vyhnali ho ven z města, kde ho kamenovali.  Štěpán se přitom modlil k Panu Ježíši, aby přijal jeho ducha. Umřel s tím, že Pán těm, kteří ho kamenovali, nemá jejich hřích počítat. Byl u toho i mladík Saul, u jehož nohou si svědkové činu položili své pláště.  Saul tehdy jeho smrt schvaloval.

Osmá kapitola je věnována šíření evangelia v Samaří, které je podle mapky vzdáleno asi 70 km severním směrem od Jeruzaléma. Jakoby mimochodem je v úvodu kapitoly zmíněno, že církev byla v Jeruzalémě silně pronásledována a tak se mnozí kromě apoštolů rozprchli po judských a samařských krajích. A Saul měl zatím pustošit církev odvlékáním lidí do vězení.

V Samaří kazatelsky působil Filip, který uzdravoval na duchu i na těle. Žil tam i muž jménem Šimon, který ohromoval lid svou magií. Filipovo působení bylo silnější, vždyť i on uvěřil slovům Filipa a dal se pokřtít. Do Samaří dorazili i apoštolové Petr a Jan. Pokřtěným vkládáním rukou udělovali Ducha svatého. Šimon jim přinesl peníze se žádostí, aby i on měl tuto moc. Dozvěděl se však, že Boží dar nelze koupit za peníze.

10. listopadu 2018

Saul, o němž se v předchozím textu hovořilo jako o pronásledovateli Pánových učedníků, se na jedné cestě do Damašku obrací. Je to popsáno v deváté kapitole. Před Damaškem při světle z nebe padá na zem a slyší hlas: "Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?" Byl to Ježíšův hlas, který ho vyzval k pokračování do města, kde se dozví další. V Damašku byl zatím pověřen Pánem učedník Ananiáš, aby dokonal obrácení Saula z Tarsu, pokřtil ho a obnovil funkčnost jeho ztraceného zraku.

Obrácení bylo dokonalé. Saul začal kázat v synagogách, že Ježíš je Boží syn. Tím popudil damašské Židy. Učedníci ho před smrtí zachránili v koši spuštěném přes městskou hradbu. Vrací se zpět do Jeruzaléma.

Další část Skutků je opět věnována apoštolu Petrovi, přesněji řečeno jeho nastávající prvé apoštolské cestě. Nejdříve jsou však zmíněna místa Lydda a Joppa. Uzdravil Eneáše a k životu přivedl učednici Tabitu. Desátá kapitola uvádí na scénu setníka italského praporu Kornelia v Cesareji. Stále se modlil k Bohu. Anděl jej ponoukl, aby si pozval Šimona zvaného Petr. Tak se stalo. Z jejich setkání plyne významné sdělení, že Bůh nikomu nestraní. Žádný člověk, ani z cizího národa, nemá být brán za nečistého. Dar Ducha svatého může být vylit i na pohany. Křesťanství tedy není určeno jen Židům, pokud se pro ně rozhodnou.  K označení učedníků za křesťany (kristovce) došlo poprvé v Antiochii, kde žili i Řekové.

V té době (41-44 n.l.) vládl v Judsku král Herodes Agrippa I., vnuk Heroda Velikého, který krutě napadl některé z církve, např. Jakub, bratr Janův, byl popraven mečem. Dal zatknout i Petra. Církev se za něho vroucně modlila. Po několika dnech byl Petr prostřednictvím anděla Páně vyveden z vězení. Herodes pak, když Petr nebyl nalezen, dal po výslechu popravit Petrovy strážné. Herodes se poté odebral do Cesareje. V jednom dni, kdy se v královském rouše posadil na trůn k řeči před lidem, a nevzdal slávu Bohu, vypustil duši po úderu Hospodinova anděla. Boží slovo se pak dál rozmáhalo.

18. listopadu 2018

Počínaje třináctou kapitolou začíná líčení nejen Pavlových čtyř misijních cest. První cesta je datována roky 47. - 48. n. l. Saul (zvaný též Pavel) a Barnabáš připluli nejdříve na Kypr. Předtím oba působili v církvi v Antiochii, která je dnes součástí Turecka a je vzdálena asi 30 km od Středozemního moře. Stejně daleko z ní je dnes na hranice se sousední Sýrií. V popisované době Antiochie patřila k významným městům tehdejšího Východořímského impéria.

Jedna z kyperských epizod: Působil tam falešný židovský prorok jménem Bar-Jesus. Ovlivňoval i místního prokonzula Sergia Pavla, který si Barnabáše a Saula dal zavolat, aby slyšel  Boží slovo. Saul za jeho přítomnosti odhalil Elymase (neboli čaroděje) v Bar-Jesusovi a z vyšší vůle ho ranil slepotou.

Pavel se společníky pak z kyperského Páfu dopluli do Perge, kde je opustil Jan Marek, který se vracel do Jeruzaléma. Jejich cílem byla Antiochie Pisidská (v centrální části dnešního Turecka). Jejich prvé kroky vedly do synagogy, kde se jim dostalo slova, a Pavel kázal před Židy o historii Izraele.

Po Božím slovu toužili i pohané. I těm bylo vyhověno o další sobotě. K jeho slyšení se pak sešlo skoro celé město. Židům se to nelíbilo a měli k Pavlově kázání rouhavé poznámky. Pavel s Barnabášem argumentovali, že byli u slyšení první, ale odmítali je. K otevření se pohanům použili citátu z Izaiáše: "Učinil jsem tě světlem národů, abys dal spásu celému světu."  Pohané se pak radovali a mnozí uvěřili a přispívali k jeho šíření po celém kraji. Opakovala se situace z jiných míst, když židovští vůdci rozpoutali pronásledování, a tak se Pavel a Barnabáš přesunuli do nedalekého východně položeného Ikonia.

 Ikonium, Lystra, Derbe, Antiochie Pisidská, Perge a Attalie, to jsou místa na dnešní turecké pevnině před odplutím do Antiochie, která postupně navštívili apoštolové Barnabáš a Pavel a jimiž  se uzavírala tzv. první Pavlova cesta. I na těchto místech kázali a čelili různým  atakům některých Židů. Někteří Řeci měli Barnabáše za Dia a Pavla za Hermese. Po návratu do Antiochie vyprávěli ve shromážděné církvi o svých zážitcích a i o tom, že Bůh skrze ně otevřel dveře víry pohanům.

Jeruzalémský sněm, jemuž je věnována patnáctá kapitola, řešil otázku nutnosti, zda se noví křesťané z řad pohanů mají obřezat podle Mojžíšova způsobu. Vystoupili k tomu též Petr, Barnabáš a Pavel. Nakonec bylo rozhodnuto, že se pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nemají činit potíže. Mají se však vyhýbat modloslužbě, smilstvu, masu zardoušených zvířat a krvi. Po jisté době řešili Pavel s Barnabášem otázku složení výpravy k návštěvě bratrů křesťanů v místech navštívených během prvé cesty.  Neshodli se v otázce, zda sebou vzít i Jana Marka, který prvou cestu s nimi nedokončil. A tak se rozdělili. Barnabáš si vzal sebou Marka a odpluli na Kypr, kdežto Pavel si přibral Silase a započali procházet Sýrii a Kylikii. Z pohledu Pavla tak započala jeho druhá cesta, která zabrala léta 49 až 51 n. l.

Místa cesty ve vnitřním Turecku se na dnešní mapě Turecka obtížně hledají a biblická mapka je uvádí jen pod jejich historickými názvy. Zastavili se v Derbe a v Lystře, kde přibrali učedníka jménem Timoteus, syna věřící Židovky a řeckého otce. Cestou předávali závazná rozhodnutí z Jeruzaléma a počet křesťanů stoupal. V Troadě v severní části západního pobřeží dnešního Turecka měl Pavel vidění, že v Makedonii potřebují jeho pomoc. Lodí se dostali do Neapolis a odtud už po souši do Filip, makedonského města, které bylo součástí římské kolonie. Pokřtili tamtam bohabojnou obchodnici Lydii i s její domácností. Zažili příhodu s jednou otrokyní s věšteckým duchem, což je v důsledku přivedlo do žaláře. Po četných útrapách byli propuštěni, když se zjistilo, že jsou římští občané.

29. listopadu 2018

Do Tesaloniky pak přišli přes Amfipolis a Apolonii. Tři soboty pak promlouval v synagoze. Získali nové příznivce, ale i nepřátele mezi jinými Židy. Po jednom incidentu po dohodě s místními bratřími zamířili do Beroje. Někteří odmítaví Židé z Tesaloniky vak přispěli k jejich předčasnému odchodu. Pavel se po moři dostal jako první do Athén. Silas a Timoteus dostali vzkaz, aby jeli za ním.

Pavlovi posluchači v Athénách byli spíše filozoficky zaměřeni. Na otázku, co je zač jeho učení, odkázal na jeden athénský oltář s nápisem NEZNÁMÉMU  BOHU. U athénských posluchačů měl dílčí úspěchy, někteří ve vzkříšení Ježíše z mrtvých uvěřili, jiní se nedokázali vzkříšení z mrtvých hned akceptovat. Tato otázka či kritérium je aktuální dodnes, myslím si. Z Athén Pavel pokračoval do Korintu.

V Korintu se Pavel setkal s Židem Akvilou a jeho ženou Priscillou. Byli jako Židé vyhoštěni císařem Klaudiem z Říma. Šil s nimi stany a též u nich bydlel. O sobotách pak v synagoze přesvědčoval Židy a Řeky. Mnozí Židé se rouhali k tomu, že Ježíš je Mesiáš. Po půldruhém roce Pavlova pobytu v Korintu se stal řeckým konzulem Gallio. Ten odmítl řešit spor mezi Židy a Pavlem, jednalo-li se o jejich Zákon. Pavel se rozhodl k návratu zpět do Sýrie. Vzal sebou i Priscillu a Akvilu. Odpluli z blízkých Kenkrejí do Efesu, jehož zbytky jsou dnes přístupné z blízkého tureckého  přístavu Kusadasi.

V Efesu zůstali Priscilla a Akvila. Když do Efesu přišel Žid Apollo, původem z Alexandrie, oba mu pomohli se ještě lépe zorientovat se v Boží cestě. Byl to výmluvný znalec Písma.  Měl zájem působit i v Řecku, což s mu s pomocí místních z Efesu podařilo (např. v Korintu). Pavel u toho nebyl, protože po krátkém pobytu v Efesu odplul do Cesareji, pak  pozdravil církev v Jeruzalémně a odešel do Antiochie. Tím skončila jeho druhá cesta, datovaná léty 49 až 51 n. l.

Třetí Pavlova cesta začala v roce 52 n. l. a vedla z Antiochie přes vnitrozemí dnešního Turecka opět do Efesu. Působil tam dva roky a úspěšně přesvědčoval lidi o Božím království. Objevili se i potulní židovští zaklínači, kteří se pokoušeli lidi se "zlými duchy" zaklínat Ježíšem. Je líčen jeden případ, jak s tím zle pochodili, když narazili na člověka, který Ježíše znal a o Pavlovi slyšel a přinutil je i s použitím násilí k útěku.

Došlo i k incidentu označeném jako "Efeská Artemis". Stříbrotepec jménem Demetrios tepal stříbrné napodobeniny Artemidina chrámu, což byl výnosný obchod. Pavel mu však svým kázáním odháněl zákazníky. Svolal proto shromáždění stejně postižených řemeslníků, na němž horoval proti pro ně zlým důsledkům Pavlových kázání. Zejména, že chrám veliké bohyně Artemis již nebude nic znamenat. Avšak ani městský tajemník nehodlal vzniklý spor náboženské povahy řešit. Pavel však po tomto incidentu beztoho svolal své učedníky, rozloučil se s nimi a vyrazil do Makedonie.

2. prosince 2018

V Makedonii povzbudil místní učedníky a jak prokazuje mapka třetí Pavlovy cesty (příloha Bible) lodí se dostal do řeckého Korintu. Po třech měsících hodlal odplout do Sýrie, ale kvůli židovským úkladům se rozhodl vrátit do Makedonie po souši. Odtud opět lodí pokračoval do Troady (Troja). Pavel tam pohovořil na jednom shromáždění v horní místnosti jednoho domu. Jeho řeč se s ohledem na plánovaný brzký odjezd protáhla až do půlnoci.  Jeden mladík jménem Eutychus seděl v okně a únavou usnul a spadl z třetího poschodí dolů. Byl mrtev. Poté Pavel za ním sešel dolů a v jeho náruči ožil.

Cesta pak rychle pokračovala po vodě podél ostrovů až do Milétu. Do Efesu, kam už nezajel, poslal zprávu a zavolal k sobě starší církve. V Milétu se s nimi loučil. Posiloval je na mysli a dával najevo, že i jeho poslání a cesty, plné židovských úkladů, skončí. Plul se svým doprovodem dál se zastávkou na ostrovu Rhodos a podél Kypru, který nechali vlevo, do Sýrie. V Týru loď vyložila nějaký náklad a Pavel zatím navštívil učedníky. Ti Pavla varovali, ať nechodí do Jeruzaléma, po čase ho vyprovodili znovu k lodi. Plavba skončila v Ptolemaidě. Pěšky pak pokračovali do Cesareje. Prorok Agabos, který dorazil z Judska, předpovídal Pavlovi věznění a pouta v Jeruzalémě. Pavel však byl odhodlán cest ukončit v Jeruzalémě i za cenu, že by měl pro jméno Pána Ježíše zemřít.

Pavel se vydal přes všechna varování s několika učedníky do Jeruzaléma. Bratři v Jeruzalémě ho seznámili s rozporuplnými náladami mezi Židy ohledně povahy jeho misí venku včetně pohanů. K uklidnění situace mu přátelé radili, aby se nejdříve podrobil tzv. očistnému obřadu ještě s dalšími čtyřmi muži. Stalo se tak. Před končením sedmidenní  doby očišťování, když byl spatřen v chrámu, došlo k bouřím mezi vším lidem ve městě. Pavla vytáhli z chrámu a chtěli ho zabít. Doslechli se to i v sídle římské posádky a tak na místo dorazil velitel s vojáky. Pavel byl zatčen a spoután. Ještě před odvedením do pevnosti požádal řecky velitele, aby mohl promluvit k lidu židovským jazykem (hebrejsky nebo aramejsky).

Se svolením velitele pronesl Pavel na schodišti svou velkou řeč. Úvodem se představil jako Žid, narozený v kilikijském Tarsu (dnes patřící Turecku), ale vychovaný zde v tomto městě (Jeruzalémě). Nejdříve hovořil, jak v souladu se svou výchovou pronásledoval křesťany. Vylíčil svůj příběh z jedné takové cesty do Damašku, kdy však ještě před Damaškem byl za velkého světla z nebe osloven Pánem a jím vyzván k dokončení cesty, avšak s novým posláním. Oslepeného velkým světlem ho tam tehdy museli odvést společníci za ruku. Tam se ho pak ujal zbožný Ananiáš, mající dobrou pověst u místních Židů. Na jeho výzvu prohlédl a tak i viděl, s kým hovoří. Od něho se dozvěděl, že Bůh jej vyvolil, aby poznal jeho vůli a šířil jeho vůli dál. Byl vyzván, aby se pokřtil a smyl své hříchy. Tehdy se vrátil do Jeruzaléma, ale tušil, že tam jeho svědectví nepřijmou, vždyť tam viděl a též schvaloval smrt svědka Štěpána. Pán jej pak poslal k dalekým národům. Až potud Pavlovi naslouchali. Teď však dav začal křičet, dokonce že nemá právo na žít.

Pavla zachránili vojáci z pevnosti, kteří ho tam nejdříve chtěli za bičování vyslýchat, v čem že je příčina toho velkého rozruchu. K tomu však nedošlo, neboť Pavel se ohradil, že je římským občanem jím se již narodil. Tento důvod zabral. Velitel nazítří nařídil svolání Velerady, aby se zjistilo, z čeho je obviňován.

Pavel před Veleradou uvedl, že se dodneška řídi Božími zákony. Je syn farizea a tudíž může hovořit o naději zmrtvýchvstání. Nato se farizeové začali hádat se saducei (oponenty farizeů), kteří tvrdili, že žádné vzkříšení není. Hádka neúnosně narostla a tak velitel vojáků dal Pavla v zájmu jeho bezpečnosti odvést do pevnosti. Pavla přitom oslovil Pán a vyzval ho ke statečnosti, kterou bude potřebovat i svědčení v Římě. Pod záminkou dalšího přezkoumání Pavlova jednání chtěli jej odbojní Židé (asi čtyřicet) při jeho cestě k Veleradě zabít. To se však prozradilo. Velitel pak během noci pod silnou vojenskou ochranou dal Pavla dopravit na mezcích do Cesareje k prokurátoru Felixovi.

Tam po pěti dnech obžalobu zastupoval velekněz Ananiáš. Řeč proti Pavlovi přednesl výmluvný Tertullus. Pavel vedl svou obhajobu tak, že Zákon neporušil, ale že jeho odpůrcům vadí, že před nimi řekl, že je souzen kvůli vzkříšení z mrtvých. Felix nakonec případ odročil. Byla mu ulehčena vazba a pomoc od jeho přátel. Občas si Pavla volal a debatovali o dalším soudu. Přitom doufal, že mu Pavel nabídne za propuštění úplatek, což se nestalo. Tento stav trval dva roky až do příchodu jeho nástupce Porcia Festa.

Po jeho nástupu chtěli Židé Pavla opět soudit v Jeruzalémě. Festus položil Pavlovi otázku, zda je ochoten jet do Jeruzaléma a tam být za jeho přítomnosti souzen. Pavel pak ve zkratce odvětil, že stojí před císařským soudem a že se odvolá k císaři. Porcius Festus po projednání se svými poradci s takovým odvoláním souhlasil.

Po několika dnech dorazil do Cesareje král Judeje Herodes Agrippa II, poslední herodovský vládce. S Festem se dohodli, že Pavlův případ společně projednají a rozhodnou.  Agrippa se dostavil i do jednací síně se vší parádou. Agrippa vyzval Pavla, aby přednesl svou obhajobu. Ta byla podobná té, kterou měl i v Jeruzalémě. Když jednání skončilo, král ani prokurátor se shodli na tom, že Pavel za své jednání nezasluhuje smrt ani vězení. Nebýt odvolání k císaři, mohl být Pavel propuštěn.

Pavlova cesta do Říma, označovaná jako Čtvrtá Pavlova cesta, začala po konečném jejím potvrzení v roce 59 n. l. (dle biblické mapky) lodí v Cesareji. Pavel a několik dalších vězňů měli d seohled v setníku Juliovi z císařského praporu. Byla to cesta plná obtíží. Zpočátku loď sledovala asijské pobřeží. Přistání byla v Sidonu, v lykijské Myře , Knidu a Krétu obeplouvali z jihu. Zastavili na ní v Pěkných přístavech. Hledali vhodné místo k přezimování, orkán je však hnal dál. Po mnoha nesnázích se dostali na břeh ostrova, jímž se ukázala být Malta.

Přední muž ostrova jménem Publius se k trosečníkům choval přívětivě. Pavel navštívil jeho nemocného otce a po modlitbě ho vložením rukou uzdravil. Když po třech měsících odplouvali na jedné alexandrijské lodi, byli zahrnuti poctami i potřebným nákladem. Cestou se na tři dny loď zastavila v sicilských Syrakusách. Další zastávka byla v Regiu, již na italské pevnině, poté v Puteolech. U bratrů se tam zdrželi týden. Odtud cesta za podpory bratří pokračovala po souši přes Appiovo tržiště a Tři krčmy až do samotného Říma. V Římě Pavel dostal povolení bydlet v soukromí s vojákem, který ho hlídal.

Pavel svolal místní židovské představené a vysvětlil jim důvody svého příchodu. Vše jim vysvětlil. Ti neměli o jeho případu žádné informace, ochotně ho však vyslechli. Scházel se i s dalšími a přesvědčoval je o Ježíši. Poslední čtyři verše závěrečné 28. kapitoly Skutků zní: "Proto vězte, že Boží spása byla poslána pohanům. Oni uslyší. Pavel pak zůstal celé dva roky ve vlastním podnájmu a přijímal všechny, kdo za ním přicházeli. Kázal o Božím království a učil o Pánu Ježíši Kristu se vší smělostí a bez překážek."  Podle biblické mapky čtvrtá cesta končila v rocev roce 60 n. l.

5. prosince 2018

Starý zákon k dějinám nejen Izraele

Ten úvodní zvolený nadpis vyjadřuje má poznání. V Bibli se dozvíme nejen o historii Izraele, ale též o osudech jiných národů a někdejších států. 

Během asi šesti posledních týdnů jsem souvisle přečetl pět knih Starého zákona počínaje knihou Soudců až po 1. Královskou, v níž jsem se zastavil u příběhu Božího muže Eliáše. Dělal jsem si přitom poznámky, které měly upozornit na hlavní postavy a události, jež se k nim vztahovaly. Už tehdy jsem si předsevzal, že později k tomu napíšu nějaký výtah. To se mi však právě teď, kdy se opět vracím k psaní, zdálo příliš složitým úkolem. Připadá mi, že vhodnější je postihnout celkového ducha přečteného a vybrat jen některé konkrétní postavy a události, které to potvrzují.

Znovu musím připomenout, že veškerá má souvislá četba se zaměřila na Bibli, překlad 21. století, který vedl Alexandr Flek a tak dostal Bibli do čtivější současné češtiny. Zvolil přitom i své názvy pro dějové úseky i výstižné krátké "pojmenování" delších období.

Kniha Soudců navazuje na knihu Jozue, v níž je popsáno obsazování zaslíbené země izraelským lidem vyvedeným z Egypta. I nyní se děje vše pod vedením Hospodina, který napovídá vůdcům Izraele, jak mají postupovat. Nejdříve je na místě dobývání zbytku země a její přidělení kmenům Izraele. Již zmíněným společným duchem celé této historie je střídající se neposlušnost synů Izraele vůči Hospodinu. Nejsou dodržovány jeho pokyny, ať už v konkrétních příkazech, tak i v obecných pravidlech daných smlouvami a přikázáními. V dobývaných územích vládli tamní králové, zatímco lid Izraele řídili a rozsuzovali soudcové. Odtud i název knihy Soudců.

V překladu 21. století je obsah dvou prvých kapitol Soudců nadepsán jako ÚPADEK. V 1. kapitole se synové Izraele obracejí na Hospodina, "kdo z nás má vytáhnout do boje proti Kananejcům jako první?" Dostali odpověď: "Ať vytáhne Juda. Hle, dal jsem mu tu zem do rukou." A tak kmen Juda za pomoci dalších šel dobývat města. Hospodin jim vydal Kananejce i Perizejce. V Bezeku jich pobyli 10 000, někteří odolali.  Vytáhli také proti Kananejcům obývajícím dnešní Hebron a porazili je. Jsou to krutá slova, která se s různými čísly opakují i na dalších místech Starého zákona. Nevím, jak bych je, být teologem, lidem dnešního světa vysvětloval. Jedna vyznávající katolička mi na to v rozhovoru k tomuto tématu dala rychlou a pádnou odpověď, "vždyť to ale všechno s příchodem Ježíše Krista již skončilo."

Druhá kapitola je o neposlušnosti Izraele. V čem spočívala, najdeme ve verších 11 a 12: "Synové Izraele pak jednali v Hospodinových očích zle a sloužili baalům. Opustil Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z Egypta, a následovali cizí bohy okolních národů. Klaněli se jim, a popouzeli tak Hospodina." Těmi bohy byli Baal a Aštarta. Neobstávali proti nájezdníkům a přišlo na ně veliké soužení.

Hospodin jim ale vzbuzoval soudce, tj. vůdce, a ti je zachraňovali. Neposlouchali však ani své soudce. Přes nevyhnané národy Hospodin zkoušel Izrael, protože tento národ porušil smlouvu, kterou vydal jejich otcům.

Jak ukazuje začátek 3. kapitoly, k těm národům patřilo mj. pět filištínských států. Synové Izraele se mísili, brali si dcery z těch národů za manželky a dávali své dcery jejich synům a sloužili cizím bohům. 

K záchrancům Izraele pak patřili Otniel, který zajistil zemi mír na čtyřicet let, dále Ehud. Izrael tehdy podléhal moábskému králi Eglonovi, který ve spojení s Amonci předtím zabral Izraeli i Palmové město (Jericho). Izrael Eglonovi sloužil 18 let. Ehud lstí mečem zapíchl moábského krále Eglona při zdvořilostní návštěvě u něho a v následující bitvě pak Izraeleci pobili na 10 tisíc Moábců. Izraelci tak získali mír na 80 let. Po Ehudovi přišel Šangar a po něm Debora.

Po Ehudově smrti byl Izrael vydán kanaánskému králi  Jabínovi, který vládl v Chacoru. Jeho vojevůdcem byl Sisera. Izrael tehdy soudila (vedla) prorokyně Debora, manželka Lapidotova. Debora zorganizovala s Barákem a deseti tisíci muži Neftlíma a Zabuloma výpravu na horu Tábor. Sisera se vydal s těžkou jízdou a dalším vojskem k Táboru proti nim. S rozprášením jízdy a Siserova vojska Barákovi pomohl Hospodin. Sisera prchal pěšky. Úkryt hledal ve stanu Jael, ženy, které důvěřoval. Vlídně ho přijala, ale když usnul, zabila ho stanovým kolíkem, který mu kladivem zatloukla do spánku. Král Jabín tak byl s pomocí Hospodina osudově pokořen.

Debořino proroctví se týkalo žádosti Baráka, aby šla do boje proti Siserovi s ním, i když Hospodinovým přáním bylo, aby on se svým vojskem šel jako první. Debora svolila, ale přdpověděla mu, že když s ním půjde, neproslaví se, neboť Hospodin vydá Siseru di rukou ženy (viz stan Jael). 

5. kapitola je věnována oslavné písni Debory a Baráka po skončeném vítězném boji. Má 31 veršů. Následující mír pak trval čtyřicet let.

Další tři kapitoly Soudců jsou věnovaly Gedeonovi. Bylo to na konci sedmiletého období, kdy Izrael úpěl pod mocí Midiánu. Midiánci a Amalekovci s dalšími národy z východu kočovného chaakteru přišli a místní lid doslova vykořisťovali. Synové Izraele volali Hospodina o pomoc. Ten jim pomohl a vybral Gedeona z rodu Manases.  Anděl zprostředkoval komunikaci Gedeona s Hospodinem a když se Gedeon přesvědčil, že jde o Hospodinovu vůli, svou úlohu zachránce přijal.

Midiáci a jejich spojenci z východu se utábořili v údolí Jizrael. Schylovalo se k velkému boji. Také Gedeon měl velké vojsko posílené Ašerem, Zabulonem a Neftalímem. Hospodin před bojem přiměl Gedeona, aby počet vojáků zredukoval na pouhých 300. Byli to to, kteří vodu při pití chlemtali z ruky a neklekali si k tomu.

Bojovým nástrojem byly pro tu třístovku bojovníků beraní rohy k troubení a džbány s pochodní. V noci překvapili tábor nepřítele a způsobili v něm velký zmatek. Přitom volali: Za Hospodina a Gedeona. Hospodin pomáhal, v táboře nepřítele obracel meč jeden muž proti druhému. Pak se bojovalo i  za jordánskými brody. Dva velitelé Midiánců byli zajati a popraveni. Bitva měla dohru v neposlušném městě Sukotu. Dva polapení midiánští králové Zebach a Calmuna byli po výslechu popraveni samotným Gedeonem.

Za Gedeonových dnů měla země mír po čtyřicet let. Gedeon však královskou roli odmítl. Jedním z jeho sedmdesáti synů byl Abimelech. Gedeon zemřel v utěšeném věku a byl pohřben v hrobě svého otce Joaše v abiezerské Ofře. Synové Izraele se po jeho smrti opět odvrátili od Hospodina a neprojevovali oddanost domu Gedeonovu.

Příběh Abimelecha, syna Gedeona, je tragický v tom, že když přišel bydlet do Šechemu (dnešní Nábulus), kde žilo i jeho sedmdesát nevlastních bratrů, bylo u Izraelců po smrti otce Gedeona bezvládí. Šechemští měšťané podpořily jeho návrh, aby vládl jen jeden, totiž on. Následek byl krutý, povraždil všechny nevlastní bratry až na nejmladšího Jotama, který se před tou hrůzou schoval. Abimelecha dokonce prohlásili za krále. Jotam poté z hory Gerizim hlasitě deklamoval v básnické podobě svůj protest měšťanům k těmto událostem a přirovnal bratry ke stromům a Abimelecha k trní. Aby si zachránil život, utekl do Beeru.

Abimelechova vláda nad Izraelem trvala tři roky. Byla však plná svárů. Jistý přistěhovalec Gaal popuzoval měšťany Šechemu proti Abimelechovii. Došlo k vzájemným bojům, které by se v dnešní mluvě daly označit za občanskou válku. V šechemské věži, která byla pevností, zahynulo při jejím obléhání a podpálení na tisíc mužů a žen. Poté Abimelech táhl k Tebecu, kde byla rovněž věž, v níž obyvatelé našli útočiště. Když se Abimelech blížil k věži, aby ji zapálil, nějaká žena mu shodila mlýnský kámen na hlavu a rozbila mu lebku. Abimelech ještě stihl nařídit svému zbrojnoši, aby ho probodl mečem, neboť smrt spadlým kamenem, spuštěným ženou, by byla dějinnou ostudou. Bůh tak Amilechovi odplatil zločiny, kterých se proti vlastním bratrům i dalším občanům dopustil.

Přeskočím období vlády soudců Toly, Jaira, Jiftacha, Ibcana, Elona a Abdona, abych se zastavil u biblické osobnosti Samsona, jemuž kniha Soudců věnuje několik kapitol, počínaje třináctou, která svým prvým veršem uvádí tehdejší situaci takto: "Synové Izraele pak znovu jednali v Hospodinových očích zle, a tak je Hospodin vydal na čtyřicet let do rukou Filištýnů." 

Jedním z Danova rodu byl Manoach. Jeho žena byla neplodná. Anděl jí sdělil, že porodí syna, ať se šetří, neboť ten bude zasvěcen Hospodinu. Jeho hlavy se od narození nesmí dotknout břitva. Po čase se syn skutečně narodil a matka mu dala jméno Samson. Když dorostl, sestoupil do filištínské Timny a tam si  vyhlédl ženu. Po rodičích chtěl, aby ho s ní oženily. Byl to záměr ve hře proti Filištýnům.

Samsonovi rodičové, ač neradi, s ním do Timny šli. U městských vinic na Samsona vyskočil mladý lev. Samson, posílen Duchem Hospodinovým jej dokázal roztrhnout holýma rukama. V Timně se setkal se svou vyvolenou a zřejmě se vše ohledně svatby dohodlo.

Po čase tam šel i s rodiči znovu. Cestou si odskočil do míst, kde minule zabil lva. Ve lví zdechlině byl včelí roj a med. Nabral si toho medu do hrsti a jedl. Pak dal i rodičům, kteří nevěděli, odkud  med pochází. Před přípravou hostiny dal třiceti členům družby své nastávající, která se týkala sladkosti medu a lví síly. Cenou byly třicatery svatební šaty. Na vyřešení bylo sedm dní. Samsonova žena pod hrozbou smrti své a vypálení svého domu loudila po Samsonovi řešení hádanky. Sedmý den jí je Samson prozradil. Takže mužové z jeho družby vyhráli. Samson se vrátil do domu svého otce. Jeho žena zůstala u svého otce a ten ji dal jednomu muži z družby. 

Když za nějakou dobu přišel Samson do domu otce své ženy a chtěl  vstoupit do její ložnice, bylo mu to odepřeno, vždyť už ji  dostal někdo jiný. Rozhořčený Samson pak pomocí tří set svázaných lišek a pochodní spálil místním Filištínům spálil úrodu. Jeho žena i s otcem přišla o život Samson vyvolal velkou řež s Filištíny. Pak odešel do Etamské jeskyně.

Filištíni vytáhli proti Judsku do boje. Šlo jim  získání spoutaného Samsona. Judští mužové to šli sdělit Samsonovi. Samson se rozhodl, že se dá spoutaný vydat. S Hospodinovou pomocí však pře vydáním jeho pouta začala hořet, osvobodil se a čerstvou oslí čelistí skolil tisíc neobřezanců. Samson pak soudil Izrael po dvacet let.

Jednou se, ke konci své vlády, zamiloval v údolí Sorek do ženy se jménem Dalila. Filištínští vládci na ni naléhali, aby ze Samsona vyloudila tajemství jeho síly. Samson dlouho odolával, vymýšlel si nepravé důvody. Nakonec utahán jí řekl pravdu, že je to v tom, že se neholí. Po oholení by na tom byl stejně jako ostatní muži. A tak to i dopadlo, ve spánku byl dohola oholen. Filištínští ho lapili, vyloupli mu oči a v Gaze ve vězení spoutaný musel otáčet mlýnským kamenem. Vlasy mu však znovu začaly růst.

Filištínští vládci si při jedné oběti svému bohu Dágonovi naplánovali i zábavu, o níž se měl postarat z vězení přivedený Samson. Bylo to v chrámu se sloupy. Samson požádal chlapce, který jej vedl, ať mu dá sáhnout na sloupy, které drží tento chrám. S prosbou k Hospodinovi o sílu se opřel do dvou nosných sloupů, do každého jednou rukou, až se chrám zřítil na všechny uvnitř. Tak při své smrti zabil víc lidí než za svého života. Pro ostatky si pak přišli bratři a celá jeho rodina. Pohřbili jej mezi Coreou a Eštaolem v hrobě otce Manoacha.

Nastalo pak období bez krále.

17. září 2019

Kniha Rút je o ženě, která byla věrná své rodině a Hospodinovi. Je to pěkné čtení a už jako školáka mě zaujalo, že takové zajímavé křestní jméno nosí jedna z dcer farářské rodiny z Přerova.

Kniha je uvedena konstatováním, že jednou za doby rozhodování soudců nastal v zemi hlad. Jeden z mužů judského Betléma tehdy na to reagoval tak, že i s manželkou a dvěma syny na nějaký čas odešel žít do moábského kraje. Byli to Elimelech, jeho žena Noemi a dva synové Machlon a Kiljon. Oni byli Efrajmci z judského Betléma. Když Elimelech po čase zemřel, Noemi zůstala sama se dvěma syny. Ti si vzali moábské ženy, jedna byla jménem Orpa a druhá Rút. Asi po deseti letech zemřeli také Machlon a Kiljon. A tak Noemi začal žít nejen bez muže, ale i bez synů.

Vdova Noemi se rozhodla pro návrat domů, když uslyšela, že Hospodin dal svému lidi opět chléb. Dcerám vysvětlila svůj těžký úděl vdovy a nabídla jim, ať odejdou od ní za svými matkami, že to bude pro ně lepší. Orpa po váhání uposlechla, ale Rút se jí držela. Moábka Rút k ní tíhla natolik, že chtěla v každém případě zůstat s ní a prohlašovala, že Hospodin bude i jejím Bohem. A tak se obě ve shodě nakonec vrátily do Betléma. V době návratu začínala právě sklizeň ječmene.

Noemi měla příbuzného z manželovy strany, z Elimelechova rodu, jménem Boáz. Rút chtěla paběrkovat mezi snopy za ženci u Boáze. Boáz ji vyzval, ať se drží jeho děveček. Dozvěděl se o její oddanosti zemřelému muži a též její žijící tchyni. Vyzval ji proto i k jídlu s jeho ženci. Rút vše, co napaběrkovala nebo jí zbylo od jídla, přinesla domů Noemi. Ta jí řekla, že Boáz je její příbuzný. Tak to šlo po celou dobu sklizně. 

Noemi chtěla Rút pomoci k nalezení domova. A tak jednou večer jí naznačila, jak se po převívání ječmene má přiblížit k Boázovi. A tak pak i stalo, v noci si k němu přilehla pod jeho plášť. Když se v noci probudil, řekla mu, kdo je. Boáz ji ujistil svou přízní a také ji informoval, že je ještě jeden bližší příbuzný, který má právo jako prvý ji vykoupit. Když se to nevyplní, vykoupí ji on, Boáz. Tajně ještě za tmy ji propustil i s šesti mírami ječmene domů.

Hned za dne se spojil Boáz s nejbližším příbuzným. To vykoupení se právně týkalo dílu pole, které patřilo jejich bratru Elimechovi. ten zemřel a Noemi souhlasila s postoupením nároku na ono pole Elimechovu nejbližšímu příbuznému. Ten souhlasil. Boáz k tomuto "a" pak řekl ještě "b", totiž, že po získání nároku ma  pole získá ve prospěch Boáze. i vdovu po mrtvém, totiž Moábku Rút, aby tomu mrtvému vzbudil dědice, který po nese jeho jméno. Za těchto všech podmínek se nejbližší příbuzný vzdal nároku na odkup ve prospěch Boáze. Bylo to stvrzeno zutým sandálem a podaným Boázovi. Takový obyčej platil za starodávna v Izraeli při majetkových transakcích.

Boáz si Rút vzal za ženu. Hospodin dal, že s ním počala a porodila syna. Dostal jméno Obéd, Služebník. Ten se stal otcem Davidova otce Išaje.

18. září 2019

První knihu Samuelovu překladatel uvedl svým nadpisem OD SAMULELA K SAULOVI. Tím i vyjádřil, že hlavními osobnostmi mají být Samuel a Saul. 

V Efraimských horách se narodilo vyprošené dítě Samuel otci Elkánovi a jeho první ženě Haně (dosud neplodné). Po odkojení ho odevzdala Hospodinovu kněžímu Elímu a tím splnila svůj slib, že bude-li mít syna, dá jej na celý život k dispozici Hospodinovi. Toto sdělení je hlavním obsahem 1. kapitoly. Druhá kapitola začíná oslavnou modlitbou Hany, v jejímž závěru říká, že Hospodinovi protivníci budou zničeni a Hospodin obdaří silou svého pomazeného krále. Dále jsou pak uváděny prohřešky synů kněze Elího, jmény Chofni a Pinchas, zejména při zacházení s masem, které Izraelci přinášeli jako své oběti. Tento děj se odehrává ve městě Šílo. Za Elím jednou přišel Boží muž s proroctvím proti jeho domu, totiž že se ruší dřívější jeho neomezený kněžský úděl, neboť špatně zacházejí s oběťmi (masem). Najde však věrného kněze. 

Ještě za života Elího a jeho synů se Hospodin zjevil Samuelovi, který spal v Hospodinově svatostánku. Opakovalo se to třikrát a Samuel to šel vždy oznámit již starému a slabozrakému Elímu. A tak se Elí dozvěděl od Hospodina prostřednictvím Samuela smutný osud, který čeká jeho samého i jeho syny. Elí to uslyšel a byl s tím smířen. A i celý Izrael naznal, že Samuel je prorokem.

V té době Izrael vytáhl do boje proti Filištínům. Filištíni vyhráli a v poli pobili asi 4000 mužů. V táboře se pak navrátivší z boje radili se stařešiny, jak dál. Ti poradili přenést ze Šíla Truhlu Hospodinovy smlouvy do tábora.  Tak se i stalo. S ní přišli do tábora i Elího synové Chofni a Pinchas. Izraelci spustili radostí velký pokřik. Filištínští se báli Truhly. Nicméně se vzchopili k novému boji a dokonce vedle 30 000 mrtvých pěších na straně Izraele, dostali do zajetí i samotnou Truhlu. Zemřeli přitom i dva Elího synové.

O této velké porážce a osudu svých synů se Elí dověděl od jednoho zběha - Benjamínce.  98-letý Elí se přitom leknutím vyvrátil z křesla a zlomil si vaz. Pinchasova manželka se syna. Pojmenovala ho Ischabod - Nesláva.

5. a 6. kapitola líčí těžkosti Filištínů poté,  co e do jejich zajetí dostala i Truhla Hospodinova. Její přítomnost ve filištínských městech vyvolávala různé pohromy. V Ašdodu v Dágonově chrámu ruka Hospodinova drtila jejich boha Dágona, lámala se a padala. Obyvatelé města pak byli postiženi nádory. Podobně byli lidé postiženi nádory i v městě Gat. Stejné zděšení a odmítnutí truhly postihlo i Ekroňany v jejich městě. Truhla sužovala Filištínce sedm měsíců. Sezvaní kněží a věštci doporučili Truhlu vrátit, kam patří, a nezapomenout na odškodnění. Nová vůz, dvě otelené krávy a symbolické zlaté odškodnění si samy našly správný smě k Bet-šemeši.

Truhla tam také dorazila. Bylo to oslavováno, avšak Hospodin těžce srazil ty Izraelce, kteří se snažili do Truhly nahlédnout. Truhla pak byla uložena v Kiriat-jearimu.

Počínaje sedmou je i dalších devět kapitol věnováno  soudci  Samuelovi. Ale nejen jemu. To se po dvaceti letech od návratu Truhly Izrael roztoužil po Hospodinu.  A tak Samuel vyzval lid, ať se shromáždí do Micpy, aby se za něj modlil k Hospodinu. Předtím však měli ve svých příbytcích odstranit cizí bohy i obrazy Aštarot. Už na základě jeho působivé předchozí zvací řeči byl Samuel na shromáždění v Micpě ustanoven soudcem. Filištínští na to reagovali tak, že jejich  vůdcové vytáhli s vojskem proti Izraeli. Lid Samuela vyzval, ať Hospodin zbaví Izrael filištínského nebezpečí.  Samuel nato přinesl Hospodinu zápalnou oběť. Hospodin toho dne zaburácel nad Filištíny mohutným hromem a ti ve zmatku utíkali. Izraelští muži vyrazili a pobíjeli je až pod Bet-kar.

Města od Ekronu až po Gat, dříve vzatá Izraeli, byla dobyta zpět. Za vlády (souzení) Samuela byl  zemi klid. Samuel na cestách obcházel města Bet-el, Gilgal i Micpu (poloha tohoto místa není zcela jasná) a vracel se do Rámy, kde bydlel. Tam všude soudil Izrael.

Samuel zestárl a ustanovil za soudce v Izraeli své syny Joela a Abiáše. Nešli však jeho cestou a překrucovali právo. Byli úplatní. To byl důvod, proč lid chtěl, aby jim Samuel ustavil krále. Nelíbilo se mu to a tak se modlil k Hospodinu. Ten mu však řekl, "vyslyš hlas lidu". Samuel pak lidem vysvětli všechny nedostatky královského systému, kdy se stanou poddanými se vším všudy. varoval je, že budou litovat. Lid však své přání nezměnil, tak je vyzval k návratu domů, že se tak stane.

Saul, pěkný a urostlý mládenec, byl synem Kíše, vynikajícího muže z Benjamína. Saulovu otci se jednou zatoulaly oslice. A tak poslal Saula ještě s jedním mládencem je po kraji hledat. Dostali se až do kraje Cuf. Doprovázející mládenec Saulovi poradil, že by zde mohli zkusit najít Božího muže, neboť zde občas pobýval. Cestou do města se dozvěděli, že právě dnes přišel a bude se konat za jeho účasti na návrší obětní hostina. A když vstoupili do města, proti nim šel sám Samuel a mířil na návrší.

Z pohledu Samuela to bylo tak, že den předtím Hospodin Samuelovi prozradil, že za ním pošle muže z kraje Benjamín a toho má pomazat za vůdce nad lidem Izraele.

Když Samuel spatřil Saula, Hospodin promluvil: "To je ten muž, ..." A to už Saul jde k němu a ptá se po vidoucím Božím muži). Tak došlo k jejich seznámení. Samuel pozval Saula nahoru a v síni bylo asi třicet významných pozvaných hostů. Saul dostal od kuchaře jednu odloženou porci. Cestou tam se již dozvěděl, že k němu se podle Hospodinovy vůle upírají oči Izraele. Oba pak navečer sestoupili do města, kde i spali. 

Brzy ráno společně odcházeli. Před opuštěním města poslali mládence, ať už jde napřed. Samuel pronesl k Saulovi Boží slovo. Nádobku s olejem mu vylil na hlavu a políbil ho. A přitom se Saul od Samuela dozvěděl, že Hospodin ho právě pomazal za vůdce nad jeho dědictvím.

Cestou do Bet-elu a dále do Gilgalu a Gibeje Saul poznával různá znamení, na která byl předem upozorněn. Na Božím vrchu v Gibeat-elohim potkal průvod proroků. V Gibeji sám s nimi upadl do prorockého vytržení.

Samuel mezitím v několika dnech svolal lid Izraele do Micpy. Sdělil jim, že ho před časem pověřili vybrat jim  krále. Předstupovali izraelské kmeny. Los určil kmen Benjamín. Nakonec v něm byl označen Saul, syn Kíšův. Převyšoval ostatní o hlavu. Lid zvolal" "Ať žije král!" Samuel lidu vysvětlil pravidla kralování.. Pak je propustil domů. Saula domů do Gibeje doprovázel oddíl bojovníků.

Krátce po vybrání Saula za krále se Nachaš Amonský hodlal zmocnit Jábeš-Gileádu. Obyvatelé města byli ochotni uzavřít smlouvu a sloužit mu. Nachaš však pohrdal poraženectvím Jábeše. Jeho stařešinové proto vyslali posly do Izraele o pomoc. Saul z Gibeje pomocí pohrůžky rozsekaného páru volů, že tak by mě skončit dobytek těch, kteří nejdou se Saulem a Samuelem, zajistil pro boj 300 000 Izraelců a 30 000 judských mužů.  S nimi pak přemohl Nachaše a zachránil Jábeš.

Po vítězné bitvě Samuel vyzval lid k cestě do Gilgalu, kde před Hospodinem prohlásili za krále. Na oslavě pronesl Samuel korunovační řeč. byly v ní myšlenky: "Odchod lidu z Egypta se povedl, ale bylo nutno překonat mnohá úskalí včetně neposlušnosti vůči Hospodinu.  Královskou formu nového vedení země nepochválil, ale respektoval. Hospodin povede, ale je třeba ho poslouchat."

Saul dokázal vítězit, ale i selhat. Půtky byly vedeny i proti Filištínským. V jedné z nich pobil Saulův syn Jonatan filištínskou posádku v Gebě. Hlasitě se to vytrubovalo, což o to víc popudilo Filištíny proti Izraeli. Ti se silně zmobilizovali a připravili Izraeli porážku. Saul během ústupu nevhodně obětoval zápalnou oběť, což mu Samuel tvrdě vytkl. Dále Filištínští ostřili zbroj, meče, kopí, nářadí apod. dodavatelsky pro Hebrejce, a když došlo na vzájemnou válku, Izrael bez vlastních kovářů silně ztrácel.

V těch bojích proti Filištínským se jednou statečně prosadil Jonatan. Aniž informoval Saula, svého otce, vyrazil Jonatan ve skalnatém terénu jen se svým zbrojnošem k vyvýšenému stanovišti protivníkovy hlídky. Hlídka je vyzvala, ať vystoupí nahoru k nim. Jonatan, důvěřující v Hospodinovu podporu, se dal hned do boje. Pobili asi dvacet svých nepřátel. Když se to dozvěděl skrytý Saul, zavelel do útoku svému vojsku. Byla to tehdy pro Izrael vítězná bitva.

Boj měl podle Saulova rozhodnutí pokračovat. Saul zavázal vojsko nepoužít pokrm před večerem, dokud se nepomstí v bojích svým nepřátelům. Jonatan to však nevěděl. V lese ležel na zemi med. Jonatan svou holí si jej nabral a jedl. Jeden z mužů jej na otcův zákaz upozornil. Jonatan na to reagoval s vědomím, že hlad způsobil vyčerpanost vojáků slovy: "Můj otec tím škodí zemi."

Po bitvě, která mohla být úspěšnější, kdyby vojsko nehladovalo, Saul vše šetřil. Chtěl potrestat i samotného Jonatana, pokud los ukáže na něho jako konečného viníka, který nedodržel jeho pokyny ohledně jídla. Los nakonec ukázal skutečně na Jonatana. Lid se však bouřil, byl přesvědčen, že Jonatanovi pomáhal v boji sám Hospodin. Byl připraven jeho smrti zabránit.

Během celého Saulova života probíhala urputná válka proti Filištínům.

15. kapitola nás vrací do časů, kdy Mojžíš vyváděl svůj lid z Egypta. Tehdy se Amelekovci postavili proti Izraeli a pobili jeho zadní voj, který byl cestou zcela vyčerpán. Od tohoto skutku byl ještě za časů Mojžíše odvozen jeden Hospodinův zákon, uváděný v Deuteronomium 25:17 "Pamatuj, co ti provedl Amalek na vaší cestě z Egypta: Aniž se bál Boha, přepadl tě na cestě, když jsi byl námahou vyčerpán a pobil Tvůj zadní voj, všechny, kteří pro slabost zůstávali pozadu". A je přidán úkol, "až obsadíš zemi, kterou ti Hospodin dává za dědictví, tehdy musíš vyhladit Amalekovu památku pod nebem. Nezapomeň!"

Samuel jménem Hospodina vzval Saula, aba potrestal Amalekovce, ze jejich odpor vůči Izraeli při jejich cestě z Egypta. Saul měl všechny pobít jako proklaté včetně domácích zvířat. Saul tak pak s velkým vojskem učinil, avšak ušetřil jejich krále Agaga a nejlepší brav a skot. Z něho byly vybrány kusy pro oběť v Gilgalu. 

Samuel dostal slovo od Hospodina, že Saul nesplnil vše, jak měl. A zalitoval jeho dřívější ustavení králem. Samuel Saulovi tehdy prohlásil: "Těší snad Hospodina zápaly a oběti, jako když ho někdo poslušností ctí? Poslouchat je lepší než obětovat!" Přitom Saulovi též sdělil, že Hospodin jej pro nesplněné slovo Hospodina odmítl za krále. Saul uznal, že zhřešil.

Na závěr Samuel přikázal převést Agaga. Rozsekal hona kusy. Poté se rozešli domů, Samuel do Rámy, Saul do Gibeje Saulovy. Samuel už pak do smrti Saula nespatřil, ale truchlil nad ním. A Hospodin litoval, že Saula učinil králem Izraele.

OD SAULA K DAVIDOVI

To je název nad dalšími kapitolami 1. Samuelovy, které jsou věnovány objevení a postupnému nástupu krále Davida. Tato část začíná kapitolou 16.

Hospodin vyzval Samuela, ať netruchlí nad Saulem a jede do Betléma za Jišajem a v rámci oběti Hospodinovi tam pomaže jednoho z jeho synů, kterého už vybral za krále. Při výběru bude Samuelovi napovídat.

Když tam Samuele dorazil, pozval stařešiny, Jišaje a jeho syny k oběti. Tam si postupně prohlížel jeho přítomných sedm synů. V souladu s nápovědou Hospodinovou nakonec prohlásil, že Hospodin si žádného z nich nevybral. Jišaj řekl, že ještě existuje osmý syn, ale ten někde pase ovce. Samuel vyzval Jišaje, ať pro něj pošle a přivede ho.  Tak se i stalo.  Jišaj přivedl zrzka s krásnýma očima a pěkně urostlého. Hospodin řekl Samuelovi: "To je on, vstaň a pomaž ho!" Samuel vzal roh s olejem a uprostřed jeho bratrů ho pomazal.

Od toho dne se Davida zmocnil Duch Hospodinův. Samuel pak odešel do Rámy. U Saula tomu bylo naopak. Duch Hospodinův ho tehdy opustil. Začal ho děsit zlý duch od Hospodina. Služebníci Saulovi poradili, ať dá vybrat nějakého hráče na citeru, který hraním zlého ducha bude zahánět. Jeden ze služebníků pak navrhl poslat pro jednoho ze synů Jišaje Betlémského, kterého slyšel pěkně hrát. Jišaj přání vyslechl a s nějakými dary poslal syna Davida k Saulovi. Tak David vstoupil k Saulovi do služby. Stal se též Saulovi zbrojnošem.  Hra na citeru ve zlých Saulových chvílích skutečně zabírala.

Opět se schýlilo k bitvě mezi Filištíny a Izraelci. Bylo to na dvou kopcích údolí Ela, kde se vojska proti sobě sešikovala. Po čtyřicet dnů vystupoval téměř 3 metry vysoký zápasník Goliáš z Gatu před filištínské šiky a vyzýval izraelské protivníky, ať si někoho vyberou ze svých řad, kdo se mu postaví. Tři nejstarší Jiešajovi synové byly mezi Saulovými vojáky. David se v té době musel vrátit domů do betléma a pást ovce svého otce. 

V té době Goliášových provokačních výstupů vyslal Jišaj svého syna Davida, aby svým bratrům a veliteli jejich oddílu odnese nějaké potravinové přilepšení. Byl též zvědav i na zprávy, jak to na bojišti vypadá. Když tam David dorazil, Goliáš se opět předváděl. David si opakovanými dotazy zjišťoval, co by dostal ten, kdo Goliáše porazí. Odpověď byla vždy stejná. Odměnou by bylo bohatství, králova dcera a osvobození otcovského rodu od daní. 

Ty Davidovy dotazy se donesly k Saulovi. Ten si Davida zavolal, avšak bál se o něho.  David mu řekl, jak umí zabít lva a medvěda, když ze stáda seberou ovci. Také řekl, že mu v takových situacích pomáhá Bůh. A tak dostal Saulovu zbroj, ale na to nebyl zvyklý. Vzal si jen svou hůl a pět oblázků z potoka pro svůj prak. A tak došlo ke konfrontaci Davida a Goliáše. David srdnatě odpovídal na Goliášovy urážky. Když Goliáš vystoupil a šel na Davida, ten vzal jeden kámen a prakem Goliáše zasáhl do čela. Goliáš se skácel tváří k zemi. David pak k němu doběhl a jeho vlastním mečem ho dorazil a usekl i jeho hlavu.

Filištínští utíkali až do Gatu a k samým branám Ekronu.. Izraelci se po návratu z honičky vrátili a vyplenili jejich tábořiště. David potom vzal hlavu toho Filištína, přenesl ji do Jeruzaléma a jeho zbroj uložil ve svém stanu. Saul se při tom souboji Davida a Goliáša vyptával svého vojevůdce Abnera, kdo že je ten chlapec. Abner odvětil, že neví, a dostal příkaz ho najít a přivést. David se po zabití Filištína vrátil a Abner ho předvedl k Saulovi. Ještě v ruce třímal  Filištínovu. A představil se: "Jsem syn tvého služebníka Jišaje Betlémského." 

Po této audienci byl už David přijat do služby u Saula natrvalo. V té době Saulův syn Jonatan velmi přilnul k Davidovi a dokonce spolu uzavřeli smlouvu. Dokonce dal Davidovi svůj plášť i svou výstroj.

David byl vysílán do bojů s Filištíny a vše též vyhrával. Už dříve vznikl popěvek "Saul pobil své tisíce, David destekrát více!" Saula to rozzlobilo a Davidovi přestal důvěřovat. Bál se o svou pozici krále, věděl, že Hospodin je při Davidovi. David si měl vzít druhou Saulovu ženu Míkal. Sám však říkal, že nemá na věno. Král však mu přednesl náhradní řešení přinést 100 filištínských předkožek. Přitom Saul doufal, že při tomto úkolu Filištíni Davida zabijí. David jich však pobil dokonce dvě stě. Předkožky králi přinesl. A tak dostal Míkal za ženu. Přitom se Saul stal i Davidovým nepřítelem.

Saul řekl všem svým hodnostářům včetně syna Jonatana, že chce, aby David zemřel. David se to od Jonatana dozvěděl a tak před Saulem prchal. Skončil v Rámě u Samuela. Oba odešli do okolních chýší. Tam s nimi bylo proroků. I Saulovi vyslanci, když tam došli, začali prorokovat. Nakonec došel i samotný Saul a před Samuelem upadl do prorockého vytržení. Od té doby s říká: To už i Saul patří k prorokům?

Pro stálou Saulovu nenávist vůči Davidovi zavřel syn Jonatan s Davidem smlouvu, že Davida vždy dle svých možností ochrání. Smlouva zněla: "Hospodin ať zúčtuje s Davidovými nepřáteli!" A tak po slavnosti novoluní dal Jonatan dohodnutým způsobem Davidovi vědět, že je zle a má prchnout.

David se na svém útěku zastavil nejdříve v Nobu u kněze Achimelecha. Na další cestu dostal sebou chléb a Goliášův meč, který tam byl uschován. Dorazil do Gatu ke králi Achišovi. Poznal, že mu tam hrozí nebezpečí, a tak prchal dál. Skrýval se stále na různých místech a Saul se to dovídal. Doeg Edomský řekl, že viděl Davida v Nobu u kněze Achimelecha. Král Saul si ho dal zavolat i celý otcovský rod kněží. Vytkl mu, že se proti němu Saulovi spikli. Všechny je odsoudil k smrti. Stráže je však odmítli zabít, vždyť to byli Hospodinovi kněží. A tak těch 85 kněží zabil Doeg Edomský. Také kněžské město Nob bylo vybito. Achimelechův syn Abiatar však unikl, a dostal se k Davidovi a o všem jej informoval. Na Davidovu výzvu zůstal s ním.

David se dozvěděl v úkrytu v Judsku, že Filištíni oblehli Keilu. Rozhodl se po poradě s Hospodinem, že ji se svými muži zachrání. S Hospodinovou pomocí Keilu zachránil, když obléhající Filištíny porazil. Saul pak chtěl Davida lapit v Keile. Byla to Saulova velká výprava na Keilu. Davidova bezpečnost byla ohrožena a po prosbě Hospodina, jak si má počínat, dostal pokyn, aby Keilu opustil. 

David se dál musel ukrývat, i v pouštních skrýších. Když Saul dostal zprávu, že do jeho země vtrhli Filištíni, vrátil se, aby s nimi bojoval.  Při pokračujícím pronásledování Davida v pošti En-gedi v Kamzičích horách si Saul šel ulevit do jeskyně. Tam někde vzadu seděl i David a jeho muži. Ti vyzývali Davida, aby Saula zabil. David to odmítl, ale usekl mu cíp jeho pláště. Potom venku na Saula zavolal a řekl mu to. Ujistil ho, že na něho pomazaného ruku nevztáhl. Došlo přitom k jakémusi jejich usmíření.

Samuel zemřel a byl pochován v Rámě. David pak odešel na poušť Paran. Tam v Maonu žil majetný hospodář Nábal. Při jednom shánění jídla pro Davidovu družinu, odmítl pomoci. V dalších chvílích při výpravě i s Davidem střetli Abigail, Nábalovu ženu. Ta jim dala, co potřebovali. Když se to Nábal při vlastním domácím hodování dozvěděl, ranila ho z rozčilení mrtvice a ztuhl jako kámen. Vdova Abigail byla chytrá a krásná žena. David si ji vzal za ženu. Davidova manželka byla , provdána za Paltiho.

Za Saulem do Gibeje znovu přišli Zifejci, ať jde chytit Davida na kopci Chakila. Saul tedy vytáhl. Utábořili se poblíž Davida. David s ochotným Abišajem šli v noci k Saulovi. Celý jeho tábor spal. Saul uprostřed, vedle něho zaražené kopí a džbán. David jej nezabil, jen vzal kopí a džbán. Důvod stále stejný, Saul byl Hospodinem pomazaný. Později došlo mezi nimi na dálku ke slovní výměně. Týkala se i vojevůdce Abnera, že špatně hlídal krále. Poté se obě strany vydaly svou cestou.

David chtěl mít před Saulem klid a být před ním v bezpečí. A tak zvolil řešení přejít a usadit se u krále Achiše v Gatu. I s rodinami. Požádal ho o malé venkovské město pro svou družinu a rodiny. Dostal Ciklag. Pobyli tam rok a čtyři měsíce. Podnikali nájezdy na národy, které obývaly kraj (Negev)  směrem k Egyptu. Nikoho při nich nešetřili. Chystala se válka Filištínů proti Izraelcům, které vedl ustrašený Saul. Čekalo se, že David bude bojovat na filištínské straně.

Po Samuelově smrti Saul odstranil ze země všechny věštce a duchaře. Saul měl hrůzu z filištínského tábora. Hospodin neodpovídal Saulovi, který se s ním chtěl poradit. Našli mu jednu věštkyni z En-doru. Saul po ní chtěl, aby mu vyvolala ducha Samuela. Dostal však špatnou odpověď: "Hospodin tě i s Izraelem vydá do rukou Filištínů. Zítra budeš ty i tví synové se mnou ..." Tedy s již mrtvým Samuelem.

David a jeho družina šli do boje vzadu s králem Achišem. Filištínským velitelům se Davidova přítomnost nelíbila a tak ho Ašiš požádal, aby za rozbřesku odešel. A tak se ráno David s muži vracel do filištínské země. Do Ciklagu dorazili ttřetího dne. Tam byla spoušť. Amalekovci jej mezitím vyplenili a ženy s dětmi odvekli. Hospodin Davidovi řekl, že má Amalekovce pronásledovat. Narazili na jakéhosi Egypťana, který sloužil jako  otrok u Amalekovců. Byl hladový, dostal tedy najíst a poskytl informace o tábořišti svého pána. David se svými muži je přistihl při hodování a téměř všechny pobili. Osvobodili své rodiny, i Davidovy dvě ženy, získali kořist Amalekeovců, kterou David rozdělil a rozdal. Z Ciklagu též něco z té kořisti poslal judským stařešinům, aby věděli.

Předtím na svazích Gilboa Filištínští porazili izraelské muže. Zabili Saulovy syny Jonatana, Abinadaba a Malki-Šuu. Pak se vydali za Saulem. Lukostřelci ho těžce zranili svými stelami. Saul chtěl po svém zbrojnošovi, aby ho mčem probodl. Ten odmítl a tak Saul na něj nalehl sám. Stejně pak učinil i jeho zbrojnoš. Filištínští posléze usekli Saulovu hlavu, jeho výzroj uložili v chrámu Aštarot a tělo přibili na hradbu Bet-šanu. Jábeš-gileádští obyvatelé to zjistili a tak jejich bojovníci vyrazili na místo, kde byla přibita těla Saula a jeho synů. Sňali je, vrátili se do Jábeše a tam je spálili. Ostatky pohřbili. Sedm dní se pak postili.

29. září 2019

Prvních deset kapitol Druhé knihy Samuelovy má autorem překladu přiřazen název

DAVIDŮV VZESTUP

Zprávu o Saulově smrti Davidovi do Ciklagu přinesl nějaký muž ze Saulova tábora. Tvrdil, že byl náhodou v pohoří Gilboa, když uviděl Saula, jak se opírá o kopí. Saul prý ho požádal, aby ho dobil. A tak ho zabil. Přinesl Davidovi i jeho korunu a náramek. Příchozí muž se vděku nedočkal. David dal tohoto muže zabít, neboť sám svými ústa řekl, že zabil Hospodinova pomazaného.

Za této nové situace se David táže Hospodina, zda má jít do některého judského města. "Ano, do Hebronu", zněla odpověď. Tam za ním přišli judští muži, aby Davida pomazali za krále judského. Saulův vojevůdce Abner tehdy vzal Saulova syna Iš-bošeta do Machanajim a tam ho prohlásil za krále Gileádu, dalších měst a celého Izraele. Následovaly boje mezi Davidovými a Abnerovými příznivci. Davidovy vojáky vedl Joáb, syn Ceruji.

Bo mezi domem Saulovým a Davidovým byl dlouhý. David posiloval, dům Saulův ztrácel. Přitom v domě Saulově posiloval vliv Abnera. Iš-bošet sice sice Abnerovi vytkl, že spal s konkubínou jeho otce Saula, jménem Ricpa. Abner si však takovou kritiku nedovolil pronášet. A začal inklinovat k Davidovi. Také Davida navštívil s nabídkou smlouvy o jeho pomoci sjednotit Izrael pod vládou Davida. David nabídku přijal. Davidův vojenský velitel Joáb se to po návratu s kořistí z nějakých bojů dozvěděl a snažil se u Davida zpochybnit důvěryhodnost Anerovy nabídky i celé jeho osoby. Joáb pak poslal pro Abnera, ať se ještě vrátí do Hebronu. Když se Abner skutečně vrátil, Joáb si bez Davidova vědomí Abnera vzal stranou do jedné městské brány a tam ho ranou do břicha zabil. Z Joábova pohledu to měla být i pomsta za smrt jeho bratra Asaela, kterou způsobil Abner při jednom tažení. Davida vražda Abnera rozhořčila. Všichni též pochopili, že David si jeho smrt nepřál. Plakal i při pohřbu nad Abnerovým hrobem.

Saulův syn Iš-bošet se zhrozil ze smrti Abnera v Hebronu.  Ztratil i odvahu. Dva velitelé úderných oddílů Iš-bošeta jmény Baana a Rechab si mysleli, že udělaji dobře, když Iš-bošeta zavraždí. Ubodali ho v ložnici na jeho lůžku. Jeho hlavu přinesli Davidovi. Tomu se takový postup nelíbil a dal oba zabít. Viděl totiž ve smrti Iš-bošeta vraždu nevinného člověka. Hlava Iš-bošeta byla v Hebronu pohřbena do Abnerova hrobu.

Stařešinové izraelských kmenů přijeli do Hebronu. Uzavřeli tam smlouvu před Hospodinem a Davida pomazali za krále nad Izraelem. 

David se stal králem ve třiceti letech. Sedm a půl roku kraloval v Hebronu nad Judou a dalších třiatřicet let kraloval v Jeruzalémě nad celým Izraelem i Judou. Celkem tedy 40 let kralování.

Když vytáhl na Jeruzalém, totiž Jebusejce, kteří v tom kraji bydleli, ti mu věštili neúspěch. David ale dobyl pevnost Sion, z něhož se stalo Město Davidovo. To sahalo od terasy Milo až k paláci. Palác mu pomohl svou materiální a technickou pomocí postavit Chíram, král Týru. David si po příchodu z Hebronu vzal v Jeruzalémě další konkubíny a manželky, takže se mu narodili další synové a dcery.  Je mezi nimi i jméno Šalomouna. Filištíni, když uslyšeli o Davidově pomazání za krále nad Izraelem, vypravili se ho hledat. A tehdy je v okolí Jeruzaléma David s Hospodinovou pomocí dvakrát porazil.

29. září 2019

Po čase David shromáždil svých vybraných třicet tisíc mužů a vydal se do judské Baaly, aby převezl Boží truhlu z Abinadabova domu na kopci do Jeruzaléma. Abinadabovi synové Uza a Achio řídili nový pro tento účel pořízený vůz.

Uza cestou vztáhl ruku k truhle a přidržel ji, když ji volské spřežení naklonilo. Vtom Hospodin pro tu opovážlivost vzplanul proti Uzovi hněvem tak, že ten na místě zemřel. David dostal z Hospodina strach a tak truhlu uložili do domu Obed-edoma Gatského. Na tři měsíce. Ten dům Hospodin požehnal. David se rozhodl, že převoz do Jeruzaléma dokončí. Při jeho začátku David přinesl Hospodinu pokojné i zápalné oběti. I David přitom křepčil za okolního troubení a pokřikování. Tak to pokračovalo i při vstupu do Města Davidova. Saulova dcera Míkal a Davidova manželka Míkal to z okna viděla a ve svém srdci Davidem pohrdla. David své počínání obhajoval, že bylo před Hospodinem, a stál si za tím. Saulova dcera Míkal pak celý život až do smrti zůstala bez dětí.

Truhla byla umístěna ve stanu, který David pro tento účel dal postavit. Jednou po zabydlení se a při klidu v zemi David pojal záměr postavit truhle příbytek namísto plachet stanu. Radil se o tom s prorokem Nátanem. Nátanovi Hospodin v noci vzkázal, co má Davidovi od Hospodina vyřídit: Netřeba umístění truhly měnit. To symbolizuje doprovod Hospodina při cestách Izraele z Egypta. David dostane dům, který až zemře, mu postaví jeho potomek, kterého Jospodin k tomu pozdvihne.

David to vyslechl a posadil se před Hospodina a modlol se. Za vše Hospodinovi poděkoval včetně vykoupení lidu Izrtaele z Egypta. I za to budoucí zbudováni domu Davidovi po jeho smrti. A prosiol, ať je dům služebníka navždy požehnán. Tyto úmluvy jsou označeny jako Boží smlouva s Davidem.

Po nějaké době David udeřil na Filištíny a dobyl z jejich rukou Meteg-ama. Porazil také Moábce. Museli si lehnout na zem a odměřoval je šňůrou. Tak nyli někteří určen i k zabití, jiní k životu. Moábci se stali jeho poddanými a odváděli povinné dávky.

Porazil Hadad-ezera usilujícího o moc u řeky Eufrat. Amarejci z Damašku přišli na pomoc Hadad-Ezerovi, králi Cóby, a David jich 22 tisíc pobil. V amarejském Damašku David umístil svou posádku a přijímal od nich povinné dávky. Proslul i v Solném údolí, kde porazil 18 tisíc Edomců. Hospodin dával Davidovi vítězství, kamkoli se obrátil.

Jendou David zatoužil poznat, zda ještě žije někdo ze Saulova domu. Vedla ho k tomu i milá vzpomínka na Jonatana. A tak zavolali otroka Cíbu, který sloužíval v Saulově domě. Ten podal informaci, že ještě žije Jonatanův syn, chromý na obě nohy. A tak ho dali přivést. Jmenoval se Mefibošet. Kvůli jeho otci Jonatanovi mu projevil přízeň a daroval mu pozemky jeho děda Saula. Též rozhodl, že bude jíst u jeho stolu.

David dále rozhodl, že Cíba, někdejší Saulův sluha, bude se svou rodinou a služebnictvem obdělávat půdu Mefibošeta, sklízet a tím i s ní hospodařit. Mefibošet měl malého syna jménem Míka.

Amoncům zemřel král a po něm nastoupil jeho syn Chanun. David chtěl kvůli zemřelému králi, který mu kdysi pomohl, projevit přízeň jeho synovi. A tak k Chanunovi vyslal své služebníky, aby nad mrtvým vyjádřili soustrast Davidovu. Avšak Chanunovi vojáci vyjádřili svou pochybnost o dobrém úmaslu Davidovy delegace, zostudili ji a poslali zpět.

Amoncům došlo, že svůj postoj vůči Davidovi přehnali. Sami se tak začali chystat na válku s Davidem. Najali si i vojenskou pomoc, zejména od Aramejců. David všechny boje s nimi vyhrál a navíc si z poražených králů učinil své vazaly.

DAVIDŮV PÁD

Líčení Davidova pádu je věnováno dalších deset kapitol Druhé knihy Samuelovy. 

A začíná to příběhem krásné Batšeby a jejího manžela Uriáše Chetejského.

David, když jeho vojsko na jaře pod Joábem bojovalo s Amonci, zůstal doma a zahlédl ze střešní terasy svého paláce překrásnou ženu, jak se koupe. Poslal pro ni. Byla to Betšaba, manželka Uriáše. Vyspal se s ní a poslal ji domů. Ta, když zjistila, že otěhotněla, poslala Davidovi vzk az, že je těhotná.

David si přes Joába dal poslat pro jejího manžela, vojáka Uriáše Chetejského. Vyptával se ho na jeho boje pod Joábem a tak podobně. Nakonec ho vyzval, ať se okoupe a jde domů za svou  manželkou. Tuto výzvu David zopakoval ještě v dalších dnech, když zjistil, že Uriáš spal jako správný voják ve válečné době s ostatními vojáky. A tak David začal s Joábem posuzovat takové Uriášovo naszení v bojích, kde by byl vystaven zvýšenému nebezpečí. Tak se i stalo, Uriáš při obléhání jednoho města v první linii padl.

Až vdova po Uriášovi dotruchlila, David si ji pozval k sobě a vzal si ji za ženu. Porodila mu syna. Davidův skutek byl v očích Hospodina shledán zlým. Prorok Nátan navštívil Davida a mluvil k němu jménem Hospodina. David pochopil, že se zle zachoval, když Uriáše nechal zabít mečem Amonců. Trestem za vykoupení této viny bylo, že jeho prvorozený syn s ženou Batšebou má brzy po narození zemřít. Tak se též stalo.

Druhý syn, který se potom narodil, byl pojmenován Šalomoun, Pokojný. Joáb mezitím bojoval proti Rabě Amonců. Téměř to město dobyl. Vyzval však krále Davida, ať přijde s vojskem a to dybytí dokončí, aby vítězství mohlo být připsáno jemu.

Stalo se po nějakém čase. Davidův syn Abšalom měl krásnou sestru jménem Támar a jiný Davidův syn, Amnon, se do ní zamiloval. Lstí dosáhl toho, že Támar za ním přišla a Amnon ji zneuctil, ale i hned poté si ji i znelíbil. Dozvěděl se o tom i král David, velice se rozhněval a s Amnonem se přestal bavit. Abšalom se Amnonovi za dva roky pomstil. Dal ho na jedné slavnosti zabít. Abšolom prchal před královým hněvem do Gešuru, kde zůstal tři roky. Králi Davidovi se po čase začalo po Abšolomovi stýskat.

Joáb to poznal a tak poslal za králem jednu chytrou vdovu s příběhem o dvou synech, který byl obdobou příběhu Amnona a Abšaloma. David to prohlédl a umožnil Abšalomovi návrat do Jeruzaléma. Zatím však králi nesměl na oči.

Abšalom už byl v Jeruzalémě dva roky a stále nesměl ke králi. Byl to krasavec, měl tři syny a krásnou dceru Támar. Chtěl Joába za zprostředkovatele, aby mu dohodl audienci u krále Davida. Ten odmítal. A tak Joábovi zapálil ječmen na jeho poli a ten pak povolil a králi Abšalomovu prosbu vyřídil. Otec David se opět setkal se synem  Abšalomem. Došlo k usmíření.

Abšalom zřejmě toužil po moci. Použil zvláštní taktiku. Stával u brány města a vyzvídal problémy příchozích. Začal jim nabízet své rady a rozsudky sporů jako by byl králem. Takto si získával příznivce pro budoucnost. Po čtyřech letech požádala krále, aby mohl jít do Hebronu, kde hodlal Hospodinu splnit svůj slib o své službě jemu za to, ža se vrátil z aramejského Gešuru. Dostal k tomu Davidův souhlas. Ve skutečnosti se v Hebronu chtěl stát králem. Šlo o spiknutí. Získal na svou stranu i Davidova rádce Achitofela Gilonského. S Abšalomem bylo stále více lidu.

Král David dostal o tom zprávu a rozhodl se pro útěk z Jeruzaléma i se svým dvorem. Některé, původem cizince, chtěl ponechat novému králi. Tak tomu bylo např. u Itaje Gatského. Ten nechtěl slib své věrnosti králi Davidovi porušit a tak jej mohl následovat. I 600 mužů z Gatu následovala Davida. Útěk začínal překročením potoka Kidron  a cílově směřoval do pouště. Připojil se i levita Sádok a levité nesoucí Truhlu Boží smlouvy. Přišel tam i Abiatar. Nejdříve stoupali na Olivetskou horu, kde bylo zvykem klanět se Bohu. Tam střetl Chušaje Arkijského, kterého vrátil do města, čímž si v něm zajišťoval zdroj budoucích zpráv o záměrech Abšaloma. To platilo i o kněžích Sádokovi a Abiatarovi.

Cesta útěku Davida a jeho skupinay vedla horami. Musel během ní snášet i nadávky lidí ze Saulova domu, které střetl. Abšalom zatím s celým izraelským vojskem vstoupil do Jeruzaléma. Přešel k němu i Chušaj Arkijský, důvěrník krále  Davida, a provolával mu slávu jako dříve Davidovi. Významným rádcem byl i Achitofel, který mu potvrdil, ať spí s Davidovými konkubínami, což by mu mělo posílit odhodlání jeho příznivců.

Achitofel navrhl Abšalomovi, aby mu dal k dispozici 12 tisíc mužů, se kterými se ještě o této noci vydá stíhat uprchlého Davida a unaveného ho útokem bude moci zabít. Tento návrh se líbil Abšalomovi i izraelským stařešinům. Ještě však dal zavolat Chušaje Arkijského, ať se k této radě také vyjádří. Od něho však vyslechl, prý lepší,jiné doporučení: Proti udatnému Davidovi by měl vytáhnout celý Izrael. Tato rada  se nakonec Abšalomovi zdála lepší a přijal ji. Chušaj prostřednictvím kněží Sádoka a Abiatara dal smluvenou cestou informovat Davida a přidal radu, ať David nenocuje před brodem, ale neprodlěně překročí Jordán. Achitofel, když zjistil, že jeho rada byla odmítnuta, odejel na svém oslu do svého města, kde se oběsil. Předtím pořídil závěť o svém domě. Byl pochován v hrobě svého otce.

David už vstupoval do Machanajim, když Abšalom se svými muži překračoval Jordán. Jeho vrchním velitelem se místo Joába stal Amasa. Zatím Davidovi místní příznivci v Machanajim poskytli jeho mužům lůžka, přikrývky a dostatek vydatného jídla a pití.

David po sečtení svého vojska ustanovil velitele tisíců a stovek. Třetini lidu svěřil Joábovi, třetinu jeho bratru Abišajovi a třetinu Itajovi Gatskému. Sám též slíbil jít do boje. Velitelé ho však vyzvali, ať zůstane mimo boj, vžyť o jeho život nepřátelům jde. Poslechl je a vyzval, ať se samotným Abšalomem zacházejí šetrně, vždyť je to jeho syn. 

Ve velké válečné řeži, která následovala v Efraimském lese, Davidovi muži zvítězili. Onoho dne padlo 20 tisíc vojáků. V té bitvě přišel i Abšalomův konec. Abšalom utíkal na mezku, ale uvázl za vlasy v hustých větvích velikého dubu. Jeden voják, který to zjistil a nechtěl jej siám zabít, informoval o tom Joába. Joáb dorazil na místo a vrazil do srdce Abšalomova tři šípy. Deset Joábových zbrojnošů jej pak ubilo k smrti. Abšalom pak skončil ve velké jámě v lese, na níž navršili velkou hromadu kamenů. Celý Izrael se tehdy rozutekl. Abšalom si ještě za svého života dal v Královském údolí postavit památný sloup. Nese název Abšalomův pomník.

Achimaac, Sádokův syn, požádal Joába, aby mohl běžet se zprávou k Davidovi. Joáb však raději se zprávou, která měl svou špatnou část, smrt Abšalomovu, jednoho Habešana. Achimaac si alespoň vymohl, že může běžet kus cesty za Habešanem. A předběhl ho. Králi Davidovi potvrdil jen vítězství a nějaký zmatek. Habešan, když také doběhl, sdělil Davidovi i smrt jeho syna.

Král David pak všude truchlil za syna. Vojáci tak byli uvedeni ve zmatek. Joáb Davidovi vyčinil, že mu záleželo jen na synovi a na jeho vlastních vojácích ne. Vyzval ho, ať se vzchopí. A tak král se šel posadit do brány a celé vojsko přišlo před ním vykonat přehlídku.

Postupně se vytvářela podpora pro opětné uznání krále Davida. Mnozí ho provázeli a usnadňovali mu přechod Jordánu do Gilgalu, odkud pokračoval do Jeruzaléma. Amasovi vzkázal, že s ním počítá jako s vojevůdcem místo Joába. Vztahy mezi Judskými a Izraelem však postrádaly  soulad.

Tehdy se objevil jakýsi ničema jménem Šeba, syn Benjamínce Bichriho. Prohlásil, že Izrael nemá s Davidem nic splečného. A skutečně, Izraelci odstoupili od Davida k Šebovi. Král přikázal Amasovi, ať do tří dnů svolá judské muže a vrátí se k němu. V určené lhůtě to však nestihl. A tak David se obrátil na Abišaje, bratra Joába, ať s Davi dovými muži jde pronásledovat Šebu. Takže Joábova skupina to vzala do rukou.

Amasa je dostihl u velikého kamene v Gibeonu. Tam Joáb nic zlého netušícího Amáse při předstíraném pokusu o polibek bodnutím mečem do břicha zabil. Šeba mezitím při svém útěku dosáhl města Abel-bet-maaku. Joábovi muži město oblehli a po navršeném náspu a bourané hradby se chystali dostat do jeho nitra. Jedna moudrá žena z tohoto města však vyzvala Joába k jednání. Joáb se při něm spokojil s vydáním Šeby. A ta moudrá žena dosáhla toho, že muži z města Šebu lapili, usekli mu hlavu a hodili ji Joábovi přes městskou hradbu. Joáb se tím spokojil a všichni se od města rozešli. I Joáb se vrátil zpět do Jeruzaléma a stal se znovu vrchním velitelem izraelského vojska. Tak skončilo Šebovo povstání.  

Následovaly tři roky hladu a válčení. Poslední čtyři kapitoly 2. Samuelovy knihy jsou epilogem nad posledním časem jeho kralování. David hledal Hospodinovu tvář. Na Saulovi a jeho rodině lpěla krev, protože dal zabíjet Gibeonce. Ty si David usmířil vydáním sedmi Saulových potomků, které pak v Gibeji pověsili na Hospodinově vrchu. Stalo se tak v prvních dnech žní. Déšť přišel po pochování ostatků popravených společně i s ostatky Saula a jeho syna Jonatana do hrobu Saulova otce v Céle v benjamínském kraji.

Byly i války mezi Filištíny a Izraelem. Doplatili na ně hlavně někteří potomci Refajců. David byl v jedné válce málem též zabit a do dalších už "nesměl".

Zařazený Davidův žalm oslavující Hospodina zpíval David Hospdinu v den, kdy jej Hospodin vysvobodil ze spárů všech nepřátel i z ruky Saulovy. Davidova poslední slova mají též formu žalmu. Je to pět veršovaných odstavců o vztahu k Bohu a spravedlivém vládnutí. 

Davidovi hrdinové jsou pasáží věnovanou těm jeho vojákům, kteří se nějak proslavili. U mnohých z nich, jsou uvedeny i jejich charakteristiky, čím se vyznamenali. Jednu velkou skupinu tvoří tzv. Třicítka, jejímž velitelem byl Joábův bratr Abišaj. V ní je na posledním místě uveden i Uriáš Chetejský. Všech mělo být třicet sedm.

Poslední kapitola je o sčítání lidu, Božím trestu a Davidově stavbě oltáře. Hospodinův požadavek na Davida, "sečíst lid Judy a Izraele", na který se Hospodin hněval, to snad mohl být úvod k pozdějšímu trestu. Tento úkol dostal Joáb i přes jím projevený odpor k takovému počítání, neshledával jeho smysl. Královské slovo však musel uposlechnout. Sčítání trvalo devět měsíců a dvacet dnů, po které obcházeli zemi. Jeho výsledek: Izrael 800 tisíc a Juda 500 tosíc udatných mužů. Po tomto sčítání lidu začalo Davida trápit svědomí.  Měl vůči Hospodinu pocit spáchaného velkého hříchu a že se zachoval i jako hlupák.

Vidoucí prorok Grád přišel za Davidem s vysvětlením, že si má vybrat jednu ze tří možností Božího trestu: Tři roky hladu na jeho zemi, tři měsíce pronásledování a prchání před nepřáteli nebo tři dny moru. David vybral mor a za jeho dobu zemřelo z lidu 70 tisíc mužů. Když mor měl přijít i do Jeruzaléma, Hospodina pojala lítost a anděla hubícího lid zastavil.

To se stalo právě u mlatu Aravny Jebusejského. David, když vše procítil, vyznal Hospodinu, že to on zhřešil a žádal ho, ať jeho ruka dolehne na něho a jeho rodinu. Tehdy přišel opět prorok Gád se vzkazem, že má Hospodinu postavit oltář na mlatu Aravny Jebusejského. David poslechl. Od Aravny chtěl koupit mlat za plnou cenu. Aravna nabízel vše zdarma. David mu nakonec zaplatil 50 šekelů stříbra. Po postavení oltáře Hospodinu a přinesených obětech se ta rána od Izraele odvrátila.

16. října 2019

Pokračování je věnováno kralování Davidova syna Šalomouna a najdete je v sousedním pravém sloupci pod sérií obrázků ze současného Izraele.

Po stopách historie

V tomto pravém sloupci budu uvádět doprovodné obrázky. S laskavým odkazem na Hagar www.Israel-Maps.com zde uvádím nejdříve z mapky současného Izraele výřez míst, kde je zmíněný Hebron a v knize Jozue uváděné Jericho:

Zde prozatím končí obrázky ke vlevo popisované historii, které poskytl pan Vladimír Havlíček ze své návštěvy Jeruzaléma v roce 2015.

Několik jeho dalších fotografií předbíhá trochu událostem, neboť ty se vztahují ke vládě Davidova nástupce Šalomouna, který na pobřeží Rudého moře v edomské zemi vybudoval loďstvo. To místo se nazývalo Ecjon-geber a nalézalo se v sousedství Eilatu, které byl pro Havlíčkovy v lednu 2015 příletovým místem do Izraele.

První kniha Královská pokračuje líčením osudů Davidových pokračovatelů.

Na prvém místě půjde o osudy Šaloumona, Davidova syna, kterého počal s Betšabou, jeho "služebnicí", která byla původně ženou Uriášovou. Šalomounův věhlas se blíží věhlasu jeho otce krále Davida. 1. Královská mu věnuje  svých prvých jedenáct kapitol.

Odskočme na chvíli do Nového zákona, kde Evangelium podle Matouše uvádí Ježíšův rodokmen (po mužské linii) od Abrahama přes Davida a jeho syna Šalomouna až po Ježíše. Počet generací vychází na 42.

Podle Lukáše, 3. kapitoly, je Ježíšův rodokmen uváděn od Ježíše až po Adama a David tam vstupuje se synem Nátanem, nikoliv Šalomounem. Takto pojatý počet generací zde vychází na 77. Neshody ve jménech (nejde jen o Šalomouna) i v počtech i v jiných ohledech se vysvětluje potřebou tehdejších teologů dát do souladu předpovědi proroků Starého zákona o očekávaném příchodu mesiáše, kterým se u budoucích křesťanů stala realita narození Ježíše Krista.

Takže vraťme se opět do  1. Královské a sledujme v krátkosti, jak to bylo s nastolením Šalomouna do  královské funkce. Král David se dostal do pokročilého věku a aby se mohl zahřát, dvořané navrhli  najít pro něho v jeho království nějakou krásnou mladou pannu. Byla vybrána Šunemitka Abišag, která začala o krále pečovat a v noci ho i zahřívat. To byl čas, kdy se synové krále Davida začali zajímat a i pokoušet o získání královského stolce po svém otci.

Nejaktivněji začal vystupovat Adoniáš, syn Chagitin. Konal kroky, které měly svědčit o jeho královském chování. Dokázal si ve svém okolí získat i podporovatele a spojence. Tehdy prorok Nátan promluvil s Šalomounovu matkou Batšebou, informoval ji o situaci a vyzval ji, ať jde za Davidem a žádá královskou korunu pro Šalomouna, že jí to jednou slíbil. Tak se stalo a David přislíbil, že bude konat. 

Dal si zavolat Betšabu, po ní i kněze Sádoka, proroka Nátana a další. Před nimi vyhlásil své rozhodnutí. Vyzval je, ať Šalomouna posadí na královskou mulu a dovezou ho na ní ke Gíchonu. Tam Šalomouna pomazali olejem z Hospodinova stánku. Po zatroubení na beraní roh přítomní zvolali: "Ať žije král Šalomoun!" Slyšel to i Adoniáš a jeho hosté na konci své hostiny. Pak ještě od posla Jonatana uslyšeli celou zprávu.

Adoniáš dostal ze Šalomouna strach. Byl ušetřen na životě s podmínkou, že se ukáže, že je čestný muž.

Přiblížil se čas Davidovy smrti. Ještě než skonal, stihl dát synu Šalamounovi své pokyny, aby zachovával, co je od Hospodina, tj. jeho ustanovení, přikázání, pravidla i svědectví zapsaná v Mojžíšově zákoně. Měl též potrestat některé, co se potřísnili krví izraelských vojevůdců Abnera a Amase. Naopak některým měl zachovat přízeň. 

David byl po své smrti pohřben ve Městě Davidově. Bilance jeho vlády: Čtyřicet let kraloval nad Izraelem. Z toho sedm let v Hebronu a třiatřicet let v Jeruzalémě. Na trůn usednuvší Šalomoun vzal po svém otci vládu pevně do rukou.

Brzy to pocítil na své kůži jeho starší bratr Adoniáš. Prostřednictvím Šalomounovi matky Batšeby požádal krále Šalomouna, aby mu dal za ženu krásnou Šunemitku Abišag, která pomáhla králi Davidovi lépe snášet poslední dobu jeho života. To však Šalomoun považoval za příliš velkou drzost a tak dal Adoináše popravit. Vykonavatelem popravy určil Benajáše, syna Jojadova. Kněz Abiatar, který nebyl na jeho straně, byl vykázán do Anatotu. Místo něho byl knězem ustanoven Sádok. Král dal také poprtavit Joába, odpovědného za vraždu vojevůdců Abnera a Amáse. I zde se stal vykonavatelem trestu Benajáš. Benajáš byl pak ustanoven novým vrchním velitelem.

Patrně vyšší politika stála za tím, že Šalomoun si vzal dceru egyptského faraona. Zatím bydlela v Městě Davidově, než dostaví svůj palác. Stejně se dostavovaly i Hospodinův chrám a jeruzalémské hradby. Oběti byly přinášeny na okolních výšinách. Šalomoun tak činil na výšině v Gibeonu, která patřila k nejvýznamnějším.

Právě na tomto místě Bůh ve snu Šalamounovi nabídl splnění jeho přání. A mladý Šalomoun ve snaze dosáhnout co nejdříve někdejší úrovně krále Davida, požádal o chápavé srdce, které by mu umožnilo rozlišovat dobro a zlo. Toto přání se Hospodinu zamlouvalo a slíbil mu vyhovět.

Ke králi Šalomounovi přišly dvě nevěstky s žádostí o rozsouzení jejich sporu. Oběma se krátce po sobě narodil ve stejném domě syn. Jedna svého syna zalehla a tak ve spánku té druhé ho vyměnila za jejího živého. Král chtěl dát toho živého chlapečka mečem rozpůlit, aby se podělily. Skutečná a milující matka se ozvala, žádala nečinit tak, a ať si odpůrkyně to živé dítě ponechá. Král takto poznal, kdo je skutečnou matkou, a rozhodl živého syna jí přidělit.

Ke správě království byli po králově ruce k dispozici kněz, dva písaři, kancléř a velitel vojska, další dva kněží, vrchní správce paláce a jeden hlavní k velení nucených prací. Nad celým Izraelem pak měl Šalomoun dvanáct správců, kteří též zásobovali krále a jeho palác. Po měsíci se střídali v tomto zásobování.

Díky Šalomounově moudrosti země vzkvétala. Pod jeho moc spadala všechna království od řeky Eufrat po filištínskou zemi až k hranici s Egyptem. Navštěvovali ho králové všech zemí, aby si jeho moudrost vyslechli.

Šalomoun našel, pokud šlo o výstavbu nového chrámu pro Hospodina, dodavatelského spojence v týrském králi Chíramovi. Bylo zapotřebí velkého množství cedrového a cypřišového dříví z Libanonu, které se dopravovalo na jih po Středozemním moři. Kvůli ušlechtilým kamenům těženým v horách zavedl Šalomoun nucené práce. Jejich režim řešil i čas pro těžkou práci s odpočinkem doma. S králem Chíramem se dohodli na odpovídajících kompenzacích za jeho přispění v dodávkách materiálu pro chrám.

Šalomoun zahájil výstavbu chrámu ve čtvrtém roce své vlády a tato stavba zabrala sedm let. Historicky byla zahájena 480. roku po vyjití synů Izraele z Egypta.  Mělo by to odpovídat roku 966 před n. l.  Šestá kapitola 1. Královské hodně podrobně líčí, jak byl chrám stavěn, jak byl vybaven a vyzdoben. Svůj vlastní palác stavěl Šalamoun třináct let. Stavby na sebe navazovaly a tvořily palácový celek.  I vybavení Šalomounova paláce je dostatečně popsáno v následující sedmé kapitole.  Zahrnoval i palác pro faraonovu ženu, kterou si dříve vzal za ženu. U chrámového vybavení se hodně popisují měditepecké práce, které provedl tehdy věhlasený měditepec Churam z Týru. 

Po dokončení výstavby celého komplexu došlo o svátcích v sedmém měsíci ke slavnosti s přemístěním Truhly Hospodinovy smlouvy ze Sionu z města Davidova, na její nové místo v chrámovém svatostánku. K tomuto aktu byli předem svoláni stařešinové, náčelníci kmenů a vůdci izraelských rodů. Šalomoun dal obětovat tolik bravu a skotu, že se to ani nedalo spočítat. Ve svém projevu potom shrnul historii od vyjití z Egypta až po ten den.

Poté se postavil před Hospodinův oltář a pronesl dlouhou modlitbu a prosbu. Hospodina mj. prosil, aby vždy vyslechl každého, kdo se obrátí k tomuto místu a bude o něco prosit, a i cizinci aby byli vyslyšeni. Též by měl rozhodnout o vině a nevině. Nakonec požehnal celému shromáždění a požádal před Hospodinem, aby všichni poznali, že Hospodin je Bůh a dodržovali jeho pravidla.

Pak došlo na obětní hody. Slavilo se dvakrát sedm dní.  Posvěcen byl střed nádvoří před Hospodinovým chrámem. Všichni se pak rozešli do svých míst.

Hospodin se pak Šalomounovi znovu ukázal a řekl mu, že vyslechl jeho modlitbu a prosbu. A jeho výrok zní, že bude-li Šalomoun plnit jeho příkazy a dodržovat ustanovení a pravidla, potvrdí jeho trůn na věky a na trůnu nebude nikdy chybět jeho potomek. Pokud ne, pak vyhladí Izrael ze země, kterou jim dal, i z právě posvěceného chrámu.

Část deváté kapitoly 1. Královské zaznamenává přehledně  Šalamounovy úspěchy. Patří k nim především stavby v Jeruzalémě, o kterých již bylo výše hovořeno. Vznikla i řada nových měst. všechno to spolu souviselo, šlo o jakousi vzájemnou provázanou podporu. Snad nás mohou zarmoutit slova, která ten přehled úspěchu uvádí: "Důvodem, proč král  Šalomoun zavedl nucené práce, bylo, aby vystavěl: Hospodinův chrám, svůj palác, teraso Milo, jeruzalémské hradby; města Chacor, Megido, ......" Ti zotročení pocházeli z potomků původních obyvatel, které se nepodařilo při obsazovaní Izraele vyhladit.

Zapomenout se nemůže i na vybudované loďstvo v Ecjon-geberu u Eilatu na pobřeží Rudého moře. 

K Šalomounovi přijela s početnou družinou na návštěvu královna ze Sáby. Doslechla se o jeho moudrosti a připravila si i řadu hádanek. Nechyběly i její dary. Když vše spolu probrali, velice ho chválila, převzala Šalomounovy dary a odjela. Odvezla si víc darů než sama přivezla.

Při výčtu Šalomounova bohatství je uváděno hlavně to, co bylo vyrobeno ze zlata, popřípadě i jiných cenných materiálů, např. slonoviny. Vozy, stříbro, koně nakupovali královští obchodníci v Egyptě.

Jedenáctá kapitola 1. knihy Královské je věnována Šalomounovu odvrácení a způsobu, jak se rozhněvaný Hospodin v této situaci zachoval.

Král Šalomoun miloval vedle faraonovy dcery i mnoho dalších cizích žen z národů, před kterými Hospodin Izrael varoval, aby se s nimi Izraelci nespojovali pro nebezpečí obrátit se tak i k cizím bohům. To Šalomoun nedokázal dodržet. Měl sedm set urozených manželek a tři sta konkubín. Když zestárl, jeho ženy mu odvrátily srdce k jiným bohům. Chodil za sidonskou bohyní Aštartou a za amonskou ohavností Molochem. Bylo to zlé v Hospodinových očích. Některým dokonce východně od Jeruzaléma stavěl obětní výšiny. Hospodinův ortel nad tím zněl: Až Šalomoun zemře, odtrhne část království pro jeho služebníka. Jeho synovi zůstane pak jen jeden kmen.

Prvním protivníkem Šalomouna se z vůle Hospodina stal Hadad z edomského královského rodu. Kdysi v Edomu Joáb pobil všechny muže. Malý Hadad tehdy se služebníky jeho otce uprchl do Egypta. Dalšího protivníka vzbudil Hospodin Šalomounovi v Rezonovi, synu Eliadovu z Cóby. Tam David jednou pobil jejich vojsko. Rezon s částí nájezdníků odešel do Damašku, založil tam Damašské království a stal se protivníkem Izraele.

Proti králi se vzbouřil i Jeroboám, syn Nebatův. Jeroboám byl  Šalomounovým dvořanem. Dozvěděl se od jednoho proroka, jak to má dopadnout s Šalomounovým královstvím a tak před králem uprchl do Egypta. Vrátil se až po Šalomounově smrti.

Když Šalomoun po čtyřicetiletém kralování zemřel a byl pochován ve městě svého otce Davida, nastoupil na jeho místo Šalomounův syn Rechoboám. Mezi Rechoboámem a Jeroboámem nedošlo ke shodě, naplnila se Hospodinova vůle a Rechoboám vládl jen místům, která patřila k Judě. Sedmnáct let kraloval v Jeruzalému. Po celou dobu však válčil s Jeroboámem, který byl králem izraelským. Jeroboám kraloval 22 let Izraeli, nebyl však poslušný vůli Hospodinově. Klaněl se cizím bohům.

Ani další řádky 1. Královské nepřinášejí příjemné čtení. Nastalo období králů s různou dobou kralování, většinou krátkou. Odvraceli se svým konáním od Hospodina.

 20. prosince 2019