Společnost

 Dekáda 1960 - 1970

Od náznaků naděje k selhání

III. část

Léta 1969 až 1971

Začátek roku 1969 byl poznamenán dobrovolným a provokujícím odchodem ze života u studenta Jana Palacha. 16. ledna se v Praze v blízkosti Národního muzea upálil, 19. ledna následkům upálení přes veškerou lékařskou péči podlehl a 25. ledna měl v Praze mimořádně sledovaný velký pohřeb. Jeho čin byl odezvou na postupnou rezignaci společnosti při obraně výsledků "pražského jara" z roku 1968, které dostalo krutou ránu 21. srpna 1968 invazí a následnou okupací především sovětských vojsk.

Prvá pracovní schůze doplněné České národní rady (ČNR) dne 23. ledna 1969 při zahájení jejím předsedou Čestmírem Císařem reagovala takto: "V těchto dnech byla naše veřejnost vzrušena tragickým činem a smrtí studenta Jana Palacha, který sebeobětováním chtěl připomenout všem českým vlastencům, aby znásobili své úsilí chránit a rozvíjet svobodu vlasti a štěstí jejího lidu. Jeho ušlechtilé úmysly zavazují nejen mladou generaci, ale i nás všechny. Osud Jana Palacha vyvrcholil ve chvíli, kdy svitla naděje na postupné uskutečňování cílů současné politiky komunistické strany, Národní fronty a státu, ve chvíli, kdy učinila první kroky naše Česká socialistická republika a kdy se chystala vystoupit se svým programem první česká vláda. Tím větší pohnutí pociťujeme nad nejvyšší obětí, kterou přinesl Jan Palach. Předsednictvo ČNR se včera usneslo vyslat na jeho pohřeb delegaci v čele s poslancem a členem předsednictva prof. Veltruským. Žádám vás, abychom památku Jana Palacha uctili povstáním." Z té formulace je ještě patrná snaha čin Jana Palacha hodnotit pozitivně, ale současně opatrně. I z delegování vedoucího delegace ČNR na pohřeb Ladislava Veltruského, rektora Vysoké školy ekonomické v Praze je vidět, že byla vybrána přiměřeně silná osobnost.

Na této schůzi složili slib poslanci, kteří se nedostavili na předchozí prosincovou schůzi. Byl mezi nimi i Ota Šik. Takže pro mě to byla příležitost ho vidět osobně. Nejsem si jist, zda se ještě na některé schůzi ČNR v roce 1969 objevil. V manuálu nazvaném Česká národní rada, který vydala Kancelář ČNR v březnu 1969 je Ota Šik uveden v seznamu poslanců ČNR pod číslem 158 s těmito hodnostmi: Šik Otta, DrSc., prof., akad., člen KSČ, ČSAV Praha. Jedním ze zveřejněných výpadů proti němu (Svobodné Slovo, 22. 12. 1968) byla interpelace komunistického poslance Drahomíra Koldera v již končícím Národním shromáždění ke konci roku 1968 na předsedu vlády Oldřicha Černíka, která byla vlastně dotazem: "Jaké stanovisko má vláda k výroku prof. Šika, který podle zpráv ČTK uvedl, že nelituje svého vystoupení z vlády, která se stala loutkovou." Oldřich Černík tehdy reagoval tak, že příslušné čs. orgány činí kroky k získání autentických materiálů o údajných výrocích s. Šika. Různé jiné zprávy o pohybu Oty Šika v roce 1969 hovoří o jeho poměrně častých přednáškových výjezdech do zahraničí, zejména Švýcarska a Skandinávie, o vyloučení z Ústředního výboru KSČ (v květnu 1969) a postupném zbavování všech funkcí. Rok 1970 je už spojován s jeho počínajícím pobytem v emigraci ve Švýcarsku v St. Gallen, kde působil i na tamní univerzitě.

V dubnu 1969 nahradil Gustáv Husák Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ a "směrnicí" k velkým normalizačním změnám se pak stal jeho referát "Hlavní úkoly strany současné situaci" přednesený na plénu ÚV KSČ 29. května 1969. Vše, co se tolerovalo, jako Klub 231, KAN, masarykovské pojetí demokracie, určitá míra svobody slova (tisku) apod. se nyní označují jako protisocialistické. Zákony mají být respektovány, pokud jde o ochranu práv a svobod občanů, ale jinak na porušování zákonnosti budou uplatňovány zákonné sankce. K očistě od všeho oportunistického vyzval nejen vlastní komunistickou stranu, ale též politické strany v Národní frontě a její další složky.

Zřejmě na tuto atmosféru reagoval tehdy poslanec ČNR Rudolf Battěk, nestraník a odborný pracovník v Sociologickém ústavu ČSAV Praha. Vyzval svým osobním dopisem poslance ČNR, aby podpořili jeho návrh na projednání současné politické situace v plénu ČNR. Odpověděl jsem mu tehdy svým dopisem z 9. června 1969, že to považuji za prospěšné a jsem pro. Předsednictvo ČNR na to také reagovalo, a sice, že se od Battěkova návrhu distancuje. Ve svých dokumentech z onoho času jsem našel vytištěnou skládačku s názvem Všeobecná deklarace lidských práv. Vydala ji v roce 1969 Společnost pro lidská práva v Praze. V preambuli se uvádí, že tato deklarace byla přijata Valným shromážděním Spojených národů dne 10. prosince 1948. Již v době jejího schválení byly členské státy vyzvány k jejímu rozšiřování a vykládání zejména na školách a ve výchovných ústavech. Úřední znění má mít pět překladů ve světových jazycích, včetně čínského a ruského. Předkládaný český neúřední překlad měl být proveden s maximální pečlivostí. Najdete jej naskenovaný i v obrázkové galerii k tomuto mému článku.

Časové nároky na účast při schůzích ČNR, na zasedáních výboru (u mě průmyslového, vedeného komunistou Antonínem Ruskem, docentem na VUT Brno) a na jiných souvisejících akcích činily v mém případě průměrně tři až čtyři dny v měsíci. Projevilo se to i v mé pracovní činnosti v Přerovských strojírnách, která utrpěla na mém myšlenkovém soustředění na řešené úkoly. Bylo to období, kdy jsme pracovali na technické přípravě automatizačních úloh pro budovanou slovenskou cementárnu Turňa nad Bodvou. I za této situace jsme v sestavě tří lidí (ještě s Milanem Zdráhalem a Jaromírem Jemelkou) společně navštívili v červnu 1969 IV. Kongres IFAC (Mezinárodní federace automatického řízení) ve Varšavě. Setkali jsme se tam i s profesorem Bořivojem Hanušem, který tehdy působil na VŠST v Liberci a patřil tehdy ke známým československým teoretikům pro oblast, kterou program kongresu pokrýval. Popravdě řečeno, tehdy se začal prohlubovat i můj termínový skluz v přípravě kandidátské práce. Služebně jsem jezdil i do cementárny v Turni, kde jsem se stýkal mj. i s inženýrem Lomem ze ZPA Praha, ne němž ležela odpovědnost za instalaci části měřicí a regulační techniky tuzemského původu.

V červenci 1969 jsem se s rodinou ve čtyřech zúčastnil jednoho hromadného zájezdu k Černému moři do rumunského letoviska Mangalia Nord. Shodou okolností do jednoho blízkého místa u moře zamířil tehdy i zájezd objednaný okresní tělovýchovnou a sportovní organizací z Přerova, jehož se tehdy zúčastnili i mí rodiče. Už si nepamatuji, jak to proběhlo, že jsme se jednou na pláži s nimi setkali, takže v našem případě došlo k setkání tří generací. Dokazuje to i jeden snímek z otcova rodinného archivu. Otci jsem byl v tom roce hodně vděčný za jeho pomoc při brigádách na výstavbě jedné družstevní garáže v Přerově, kde jsem byl jako žadatel a budoucí uživatel přihlášen. Auto jsme zatím neměli, to mělo přijít na pořad až v roce 1970. V průběhu roku 1969 se postupně komplikovaly možnosti k individuálnímu vycestování do západních států. I to byl jeden z projevů politické normalizace v naší zemi. Dokládá to i jeden článek v týdeníku Svět motorů z konce října 1969.

Protože Přerovské strojírny byly dodavatelem strojního zařízení pro cementárnu v Turni a svým projekčním útvarem se podílely na celkovém projektu, snažil se i náš vývoj a výzkum ovlivnit výběr řídicího počítače pro tuto cementárnu. Byly nám technicky blízké počítače britských firem, zejména firmy Ferranti. Přerovské strojírny umožnily v říjnu 1969 výjezd tří "výzkumníků" na zahraniční cestu, jejím cílem bylo poznat aplikace počítačové řídicí techniky z Velké Británie v jedné švédské a norské cementárně a také v Británii, kde byla naplánována též jednání z výrobci řídicích počítačů. Tu naši skupinu tvořila technoložka na optimální směšování surovinové směsi inženýrka Božena Pospíšilová, vedoucí oddělení automatizace Milan Svozil a třetím jsem byl já s úlohou algoritmizace pro řízení výpalu. Doprovázeli nás dva kolegové z Prahy, kteří britské partnery u nás zastupovali a znali dobře anglicky. Ta cesta s leteckými přesuny byla zajímavá a užitečná a ukázala, že nejlépe je v praxi zvládnuto automatické řízení surovinové směsi, postavené na rentgenové analýze s automatickým odběrem vzorků.

Po návratu domů, což bylo někdy v druhé polovině října 1969, jsem zjistil, že politicky se věci řítí z kopce dolů, což se významně dotklo i mne samého. Doma jsem měl zprávu, že se za mnou do Přerova chystá tajemník klubu poslanců Čs. strany socialistické (ČSS) Erich Kotas, aby mi vysvětlil vhodnost mé abdikace na poslaneckou funkci v důsledku zahájeného očišťování poslaneckých řad od politicky nepřijatelných lidí na takovéto funkce. Následovala jednání na okresním sekretariátu ČSS v Přerově, kde se vše zdůvodňovalo, a hlavně jednání s představiteli okresního výboru KSČ, kteří tehdy sídlili v Kratochvilově ulici tam, kde je dnes sídlo jedné přerovské banky. Komunisté formulovali nutnost mého odchodu z ČNR a ze Sněmovny národů (kam mě a další z řad poslanců v rámci federalizace republiky ČNR "delegovala") nepřímo, když řekli, že mi nemohou vyslovit podporu k setrvání v těchto zastupitelských orgánech. Ještě 29. října 1969 jsem poslal svou resignaci Předsednictvu České národní rady v Praze. Šlo o jeden z kroků tzv. Husákovy normalizace, který byl právě na pořadu dne. Koncem roku 1969 jsem pak jako její předseda rozpustil závodní organizaci Čs. strany socialistické v Přerovských strojírnách. V té době byl na jejím členském seznamu 27 jmen. Z Výzkumného ústavu Přerovských strojíren jsme byli čtyři, asi polovina členů byla dojíždějících do strojíren za prací z okolních obcí, jediná žena byla jeřábnice ze Všechovic, která se přihlásila díky svému manželovi. Když jsme začínali, bylo nás devatenáct.

V roce 1970 normalizace pokračovala. Výstižným dokumentem toho, jak se oficiálně vrací ČSS do dřívějších kolejí je pozvánka na přednášku okresního politického semináře, která se měla konat 26. února 1970 v Přerově na téma "Socialistické vlastenectví a proletářský internacionalismus". Promluvit měl br. Jindřich Čoupek, člen předsednictva Okresního výboru (OV) ČSS v Přerově. Někdy předtím byla nějaká schůzka na půdě naší přerovské nebo okresní organizace a já jsem si na druhé straně zmíněné pozvánky na politický seminář dělal rukou poznámky o tom, co všechno strana chystá, ale i o tom, co měl o mně na předsednictvu ,Okresního výboru Národní fronty soudruh RsDr. Hanák, jeden z okresních tajemníků KSČ. Šlo o to, že ČSS se snažila mě využít jako funkcionáře v místní a okresní organizaci. KSČ však nebyl ochotna skousnout, že jsem byl delegován do Městského výboru Národní fronty a Dr. Hanák měl prohlásit, že nebude-li tato kandidatura stažena, budou to komunisté považovat za rozbití NF. Už si nevzpomínám, kdo do té místní NF pak za mě docházel. V červnu 1970 se to dořešilo úplně. Rezignoval jsem na funkci člena předsednictva OV ČSS a předsedy Místní organizace v Přerově.

Dne 17. června 1970 se na celopodnikovém odborářském aktivu o přehodnocení práce Revolučního odborového hnutí (ROH) v Přerovských strojírnách rozhovořil i předseda ZV ROH Josef Grebeň. Práci ROH v roce 1968 označil jako poznamenanou činností pravicového oportunismu. Takto o tom psal Přerovský strojař 25. června 1970 z týchž novin z 3. září ve zmínce o rezignaci ZV ROH vyplynulo, že po přednesení politického hodnocení práce závodního výboru ROH dne 24. 8. 1970 za období 1968-1969 jeho nadpoloviční většina rezignovala. Mně samému již ve vzpomínkách na návrat odborů do starých kolejí nic nezůstalo. Mezi těmi rezignujícími jsem byl také, ale u mě k tomu došlo už o něco dříve.

Léto si naše rodina zpestřila cestou do bulharského přímořského střediska Kraněva. Nocleh jsme si zajistili díky účasti v hromadném zájezdu, který zabezpečovaly odbory Montáží. Běžní účastníci jeli autobusem. Já za svou rodinu a podobně i kolega Jaroslav Pospíšil z konstrukce jsme požádali o výjimku, totiž že se na místo i zpět domů dopravíme svými novými vozy. Oba jsme měli škodovky pořízené v první polovině roku 1970. Po dojezdu nás čekaly již postavené velké campingové stany, každý pro čtyři osoby. A ve třetím stanu již pobývali naši známí, manželé Milan a Libuše Plívovi. Takže podmínky pro dobré sousedství byly splněny. Ještě musím dodat, že při cestě z Přerova jsme se i s Pospíšilovými zastavovali v Maďarsku v obci Csabacsüd u mé korespondenční přítelkyně Judity Oláhové, která byla učitelkou na tamní slovenské škole. V té oblasti byla slovenská menšina a Judita byla vybavena dobrou slovenštinou. Již nevím, zda jsem tam i nocovali. Vlastně úplně jsem zapomněl, jak jsme při té náročné cestě autem řešili odpočinek. Pobyt v Kraněvu byl příjemný, cestovali jsme i podél pobřeží za poznáním. Našim hříchem bylo, že jsme po večerech vychutnávali místní víno nebo bulharský koňak Plisku či albánský Skanderberg. Během té dovolené jsme trochu pozapomněli na domácí politiku.

Brzy po příjezdu domů jsme do toho zase spadli. Redaktor z Rudého práva František Říha se dal provést po Přerovských strojírnách a napsal o tom článek Překonaná barikáda, zveřejněný na str. 3 dne 1. září1970. Otřel se o podnikovou radu pracujících, když zaimprovizoval, že třeba u tohoto stroje pracoval či pracuje člověk, který tehdy v podnikové radě slepě poslouchal příkazy pravicových vůdců. A hned poté pokračoval: "Zde snad visela nástěnka národních socialistů, kteří se na závodě snažili uchopit moc." Něco bych o tom měl vědět, říkám si při čtení tohoto čísla Rudého práva po víc jak padesáti letech. Občas jsme uchopili pero a napsali stanovisko k nějakým problémům do Přerovského strojaře. A je pravda, že někteří sympatizanti mi pomohli oživit jednu starší nepoužívanou vývěsní skřínku a opatřit ji novým nápisem užívající organizae.

V září 1970 odstartovalo na základě usnesení vlády z 28. srpna 1970 politicko-hospodářské hodnocení všech zaměstnanců. Ve Výzkumném ústavu Přerovských strojíren jsme dostali namnožený dotazník téměř s třiceti otázkami. Vyžadovaly se jednoznačné stručné odpovědi, což je ovšem v politice problém a u mne dvojnásobný. Své odpovědi jsem zpracoval 14. října 1970. Ty prvé čtyři nejchoulostivější otázky a odpovědi na ně zde uvádím:

1. Jaké stanovisko jste zastával k událostem po lednu 1968? Hodnotil jsem je jako snahu najít novou formu pro řešení politických a ekonomických problémů, jež u nás tehdy existovaly.

2. Jaký byl Váš vlastní postoj v srpnu 1968 v období vstupu spojeneckých vojsk? Měl jsem dojem, že došlo k přehnanému politickému uvolnění a cítil jsem nebezpečí zneužití této volnosti. Nicméně jsem tehdy se zásadními opatřeními politického a státního vedení souhlasil.

3. Jaká jste zaujímal stanoviska k zákroku spojeneckých vojsk u nás po srpnu? Přijaté řešení politické krize - vstup spojeneckých vojsk - mě překvapilo. Domníval jsem se, že se situace mohla řešit rozhodnějším postupem tehdejšího politického a státního vedení.

4. Jaké stanovisko zaujímáte ke vstupu a zákroku spojeneckých vojsk dnes? Dnes o účelnosti či neúčelnosti tohoto kroku nediskutuji. Jsem toho názoru, že státy Varšavské smlouvy zvolily takovou formu pomoci, jakou v té době považovaly za nejúčelnější.

Tyto odpovědi a patrně i některé další, které zde neuvádím, hodnotitele neuspokojily. Když žádali doplnění a naznačili jak, poznal jsem, že jim jde o získání sebekritického hodnocení mé nedávné politické angažovanosti, které by se mělo hodit pro publikování v tisku. To, co jsem napsal v listopadu 1970 je uvedeno ve fotogalerii jako sken mé uchované kopie. To jim také nevyhovovalo. V té době už v Přerovském strojaři vycházeli články, např. od Rudolfa Dušánka, které měly dokládat, jak se komunisté vypořádávají s pravicově orientovanými příslušníky KSČ v podniku.

Myslím, že to byl rok 1971, kdy se mou nedávnou politickou minulostí začala zabývat i Státní bezpečnost. Z toho žádné dokumenty nejsou, protože ty si zakládali jen jejich vyšetřovatelé. Ohlašovali se krátce před návštěvou Přerovských strojíren a přijížděli z Ostravy. Zázemí pro jednání jim poskytovalo zvláštní oddělení, kam jsem se po telefonickém vyzvání dostavoval. Nechci a ani pro mezery ve své paměti nechci zacházet do nějakých detailů. Vycítil jsem, že z informací, které o mně měli, si zpracovali své argumenty, jimiž mě chtěli přimět ke spolupráci s tím, že bych postupně ve svém pracovním životě znovu "dosáhl" na výhody, které mi v dané době začaly být odebírány nebo brzo jsem měl o ně přijít a naopak se leccos mělo pro mě zkomplikovat. Svým úsudkem jsem docházel k názoru, že ty věci, které mi vytýkali, by zas až tak jednoduše pro mé případné souzení nestačily.

Spolupráci jsem se Státní bezpečností odmítl a připravil jsem se duševně na postihy. Shrnu to jen jednoduše, jak to pak skutečně přišlo: zmrazení platového postupu, žádní podřízení pracovníci, žádné zahraniční služební cesty, a bohužel později i dopady na dceru, k jejíž vůli jít na jedenáctiletku podnik později odmítl dát doporučení. Pro toto všechno byla v podniku vytvořena ta "správná" atmosféra. Dne 5. března 1971 Přerovský strojař zveřejnil přes víc jak dvě celé strany zprávu celozávodního výboru (CV) KSČ z celozávodní konference KSČ Přerovských strojíren dne 27. února 1971. Přečetl ji předseda Jan Hluší. Byla v ní pojmenovaná některá pravicová centra v podniku a jejich představitelé. Dostalo se mně a kolegovi Ladislavu Křístkovi cti být postaven do čela jednoho z nich a to v mém případě ještě s přívlastkem exponent národně socialistické strany.

Já jsem již v polovině roku 1970 dohnal své zpoždění při dokončování své kandidátské práce a předložil jsem žádost o její obhajobu k vyjádření v podniku. Ve vedení Výzkumného ústavu byl tehdy ještě Miloš Kunka, ten své doporučení k obhajobě zdůvodnil a do žádosti napsal a podepsal. Vyslovil však prognózu, že vyjádření KSČ z podniku asi neobdržím a že ta politická situace, která teď začíná, potrvá podle něho tak asi dvacet let. A měl pravdu.

V roce 1971 jsem byl vyzýván ze strany příslušných vedoucích komunistů, abych napsal nějakou celkovou zprávu o své nedávné politické činnosti vhodnou pro tisk. Vyhověl jsem. Měla osm stran a odevzdal jsem ji s datem 23. března 1971. Zpráva se jim však nezdála a byl jsem požádán, abych ji v některých místech doplnil. Šlo o uvedení některých konkrétních jmen. Dvoustránkový doplněk jsem předal s datem 7. dubna 1971. Jaká na to byla reakce žadatelů, už si nepamatuji. Nikde nic nevyšlo, tak asi byla založena do nějaké "mé" složky.

Za jedno jsem byl v té době vděčný svým vedoucím, možná i dalším v pozadí. Pracoval jsem dál na technických řešeních rozvojových úkolů a mohl jsem dál publikovat články o této problematice. Dokládá to i má aktivní účast na semináři o automatickém řízení pálicích procesů v cementárnách, který se konal z iniciativy Výzkumného ústavu Přerovských strojíren v Přerově ve dnech 7. až 9. prosince 1971. Seminář měl i zahraniční účast, když z řad potenciálních i skutečných dodavatelů systémů řízení vystoupili někteří z nich se svými přednáškami. K těm patřili pan Jürgen Ess od Siemense, AG, SRN, pan J. P. Holland z Tunnel cement Ltd, Croydon, Anglie, a pan K.-Heinz Kayatz od firmy Claudius Peters AG, SRN.

Chtěl bych konec popisované dekády, rozšířený ještě o rok 1971, zakončit něčím pozitivnějším a to vzpomínkou na svou maminku Marii. Začátkem sedmdesátých let začala mého tatínka Cyrila občas opouštět, když i na několik měsíců odjela na východní Slovensko do míst, kde se narodila, a kde teď žila již osamocená její matka a tedy též moje babička Barbora Murtinová. Odjížděla jí pomáhat v její vesnické domácnosti a také zahánět pocit osamocení, neboť její manžel, můj dědeček Ján Murtin, byl již po smrti. Až později jsem ocenil nejen tento příkladný čin péče o starší rodinné příslušníky, ale i její jinak mlčenlivou oddanost celé své rodině v dobách dobrých i zlých.

Červen 2021

 Dekáda 1960 - 1970

Od náznaků naděje k selhání

II. část

Léta 1965 až 1968

V tomto pokračování hodnocení období druhé poloviny šedesátých let se přidržím spíše časové osy než dělení na politiku, práci či volný čas. Musím se přiznat, že z politiků mě tehdy nejvíce zaujal Ota Šik, narozený 11. září 1919 v Plzni. Uvádí se o něm, že v roce 1940, tedy jako jednadvacetiletý, vstoupil do ilegální KSČ a po zatčení gestapem byl až do roku 1945 vězněn v koncentračním táboře Mauthausen na rakouském území. Potom pracoval pro KSČ na úrovni kraje a ústředí. Politicky se vzdělával na stranických školách a zpočátku tíhl k marxistické politické ekonomii. Nakonec i sám v této oblasti přednášel. Patrně brzy poznal slabiny plánovitého řízení národního hospodářství a tak se pokoušel v něm uplatnit zbožně peněžní vztahy. Už začátkem šedesátých let usilovně pracoval na spojení socialistického plánovitého hospodářství a tržní ekonomiky a v roce 1968 prezentoval výsledné reformní návrhy nejen na stranické půdě, ale i na veřejnosti. V tom období patřil k čelným představitelům progresívního proudu v KSČ a k vůdčím osobnostem "pražského jara".

Nejde ani tak o to, že s tím neuspěl a patrně ani v tehdejších politických poměrech uspět nemohl, ale o to, že se maximálně angažoval při prosazování nových způsobů hodnocení ekonomické úspěšnosti či neúspěšnosti socialistických podniků. Touto cestou se mělo zamezit i podpoře zaostávajících podniků na úkor úspěšných. Takové a podobné závěry, které by se měly promítnout třeba i do řízení rozvoje podniků, byly však u konzervativních vedoucí politiků a ekonomů těžko přijatelné. A zejména pak u sovětských politických špiček, které se bály o narušení tehdejších ekonomických pravidel v celém socialistickém bloku.

V roce 1965 veřejnost o jeho práci toho ještě moc nevěděla, postupně se v tisku objevovaly informace o různých nových soustavách řízení, které však neuspívaly, až vše pak vyvrcholilo v roce 1968. Já jsem v roce 1965 stále pracoval ve vývoji a výzkumu Přerovských strojíren v oblasti automatického řízení pálicích procesů stavebních hmot, především cementářského slínku a částečně i vápna.

Poznali jsme, že musíme začít čidly pro měření procesů. Šlo o to, aby čidla měla elektrický výstup, dál upravitelný pro připojení měřicích signálů na měřící ústřednu a později i na řídicí počítač. Zmíním např. čidlo pro měření malých podtlaků v žárové hlavě rotační pece. Už v roce 1964 se nám v cementárně Lochkov podařilo úspěšně odzkoušet tzv. zvonový manometr, nový výrobek Závodů průmyslové automatizace (ZPA) Nusle z roku 1963. Výsledky ukázaly, že měřicí signál (do 4 V) je lineární ve vztahu k měřenému podtlaku, a tak přístroj vyhověl podmínkám pro jeho nasazování do našich projektů. Popisem provedených zkoušek a jejich výsledků v odborném měsíčníku "Stavivo" jsem tehdy vlastně zahájil i svou publikační činnost v technické branži, kterou jsem začínal odborně poznávat. Dostat se k aplikovatelným výsledkům výzkumně-vývojové práce bylo podmíněno kolektivní součinností řešitelských týmů. Pro mou práci vedoucího týmu bylo nezbytné, aby v něm byli inovativní elektrikáři, ať už středoškoláci či vysokoškoláci. Naštěstí v našem oddělení takoví byli.

Během zkoušek některých nových čidel v cementárně Lochkov v období let 1964 až 1965 jsem tam narazil na skupinu rumunských techniků, kteří tam působili na nějaké technické stáži. Cementárna byla vybavena poměrně novou technologií na tzv. suchý způsob výroby slínku od jedné západoněmecké firmy a Rumunsko zřejmě připravovalo něco obdobného postavit i u nich. S jedním rumunským inženýrem jsme se dokázal trochu domluvit francouzsky, byť naše znalosti tohoto jazyka byly oboustranně chatrné. Přesto to vedlo k zajímavému pozdějšímu vedlejšímu výsledku a to k dohodě o vzájemné návštěvě v rámci letních dovolených.

V roce 1966 v létě se uskutečnila cesta ve třech (s manželkou Astrid a dcerou Ivanou) na pozvání pana Gheorghe Jianu do Rumunska. Bylo to docela dobrodružné. Volili jsme cestu vlakem a program nám vytvořil pan Jianu s pomocí svých spolehlivých přátel. Takže první cílovou stanicí se nám stalo město Temešvár, jehož obyvatele tvoří i významná maďarská menšina. Nocovali jsme u jednoho Jianova přítele, který nás seznámil s významnými místy Temešváru. Podle předem stanoveného plánu jsme opět vlakem pokračovali do Tirgu Jiu, kde rodina Gheorghe Jianu bydlela ve vlastním venkovském domku. Tam jsme strávili několik dní a s terénním autem a domácím průvodcem jsme poznali malebnou přírodu této horské oblasti. Cesta vlakem mimo hlavní tratě byla, zejména v dopravních špičkách, dost dobrodružná, místní však, když poznali, odkud jsme, nám pomáhali najít místa k sezení i s umístěním zavazadel.

Závěr patřil Černému moře. Dojeli jsme sami do Konstanty na pobřeží Černého moře, kde jsme si vybrali jednu z mnoha nabídek soukromníků poskytujících ubytování. Autobusem jsme pak též zajížděli do známého moderního letoviska Mamaii za koupáním. Zpáteční cesta do vlasti už vedla tou nejoptimálnější trasou. Dnes si už nedovedu něco takového představit.

V únoru 1966 vyšel v měsíčníku Stavivo článek "Radioizotopový stavoznak pro šachtové pece", na němž se autorsky podílel i Arnošt Langer, můj tehdejší spolupracovník pro elektrické zapojení vyhodnocovací jednotky. V článku byly zdokumentovány dosavadní výsledky uplatnění návrhu na měření, signalizaci a regulaci úrovně hladiny v šachtové peci na cementářský slinek v Horném Srní. Vycházeli jsme z technické zprávy inž. Pavla Lébla z Výzkumného ústavu energetického v Praze. Základními prvky byly radioizotop Co 60 v olověném kontejneru, umístěný na jednom místě obvodu pláště pece, a na opačné straně umístěné v místech s odlehčenou vyzdívkou nad sebou dvě Geiger-Müllerovy (GM) trubice. Počet impulsů poskytovaných GM trubic závisel na množství materiálu, které stálo záření v cestě. Elektrická soustava vyhodnocující informace od signálů z GM trubic poskytovala dvě gama relé pro horní a spodní polohu úrovně násypu. Umožňovala signalizaci o mezních hodnotách úrovně hladiny násypu a též zvyšování či zpomalování rychlosti zavážení pece materiálem.

Bylo to na tehdejší dobu odvážné rozhodnutí pustit se do takové technické problematiky. Vše se muselo vyspecifikovat a dodavatelsky zajistit, včetně ochrany před zářením. Tak jsme se dostali do součinnosti s n. p. Tesla Liberec a Ústavem pro výzkum, vývoj a výrobu radioizotopů v Praze. Řešení mělo i malou soudní dohru, protože na aplikaci základní ideje řešení byl v našem podniku zpracován tématický úkol, který externímu P. Léblovi měl zajistit určitou odměnu v případě realizace. A při tom závěrečném vyhodnocování došlo k jistým neshodám, které pak řešil přerovský okresní soud. Dostal jsem se pak k němu nechtě i já jako svědek. Jedna věc mě však vždy u takových výzkumně-vývojových úkolů trochu trápila. A to další aplikovatelnost výsledků. Zažíval jsem pocity, že kdybychom ty výsledky předkládali někde u západní firmy, tak by jejich využitelnost byla řádněji zvážena a v kladném případě i realizována.

Z kulturního prostředí musím vzpomenout, že ve dnech 3. až 5. června 1966 se v Přerově konal první Československý amatérský jazzový festival (ČAJF). Z přerovských muzikantů pro jeho přípravu hodně udělal Rudolf Neuls st. Festival měl velký úspěch a proto i řadu pokračujících ročníků. Osobně si myslím, že jedním z podnětů pro jeho konání byl i o dva roky dříve (1964) konaný jeho slavnější předchůdce I. jazzový mezinárodní festival v Praze. Program tvořily především československé jazzové soubory "amatérské" povahy, ale do programu byly jako hosté zařazovány i zahraniční soubory.

Rok 1967 mohu uvést vzpomínkou na II. ročník ČAJFu, kterému v polovině dubna poskytl zázemí přerovský Městský dům. Uchoval se mi jeho programový leták. Když do něj zpětně nahlížím, tak mi paměť napovídá, že z těch tří koncertů jsme s manželkou patrně navštívili ten třetí, sobotní. Stejně pěkný zážitek by nám přinesl i kterýkoliv jiný z nich.

Jedním z větších úkolů roku 1967 bylo pro jeden náš řešitelský tým odzkoušení měřicí ústředny METRA UM 10, výrobku Metry Blansko, s připojenými 25 čidly z páté pecní linky v Králodvorských cementárnách u Berouna. Opět to znamenalo řešit komplex dílčích problémů, jako volbu a zajištění čidel a převodníků jejich měřicích signálů, dohled za provozu po dobu zkoušek atp. Podrobnosti se mi tehdy po skončení a vyhodnocení zkoušek podařilo shrnout do článku pro měsíčník Stavivo, jehož text redakce obdržela v lednu 1968 a po lektorování jej připravila k tisku pro 4. číslo roku 1968. Důležité bylo přitom i to, že v uvedené cementárně byla jedna z pecních linek vybavena šachtovým protiproudým výměníkem na předehřev suroviny podle nového původního návrhu z Přerovských strojíren. A právě na této pecní lince celé ověření proběhlo. Podobný článek, trochu populárněji laděný, vyšel i v týdeníku Přerovský strojař, č. 1, 1968.

Do pracovního programu roku 1967 se nám podařilo v měsíci září vměstnat i cestu za technickým poznáním do sousedního Polska. Jeli jsme tam ve dvou, ještě s inženýrem Milanem Zdráhalem, který se dobře uplatňoval při počítačovém programování a pokud byly k ruce podklady o podobných měřicích či počítačových jednotkách, jako byly ty naše československé, tak dokázal poměrně rychle vzájemně porovnat jejich technické parametry. To se nám hodilo např. ve Wroclavských elektrotechnických závodech ELWRO, které také připravovaly nasazení své měřicí ústředny v technologické praxi. Zástupci Elektroprojektu Poznaň tehdy dokonce připustili možnost instalace naší měřicí ústředny i s některými převodníky v některé polské cementárně. Byla to ale spíše jen zdvořilost. Projektování v oblasti výroby stavebních hmot mělo u nás i u nich své zažité zvyklosti včetně volby ověřených dodavatelů.

V roce 1967 narůstaly rozpory uvnitř KSČ, které cílily ve svých důsledcích zejména na Antonína Novotného. Navenek se to dostalo až počínaje měsícem říjnem, kdy zasedalo plénum Ústředního výboru (ÚV) KSČ. Žádné personální změny se však ještě nestihly dohodnout. Nedokončené plénum ÚV KSČ pokračovalo v prosinci a to už se začalo zřetelněji hovořit o rozdělení funkcí prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta. Náhrada za Antonína Novotného ještě nebyla dohodnuta. To se dotáhlo až v třetí poslední fázi pléna v lednu 1968, kdy Antonín Novotný pod velkým tlakem funkci prvního tajemníka uvolnil a navrhl za sebe Alexandra Dubčeka. Ten byl pro ostatní nejpřijatelnější.

Tyto změny a cesty k nim zajímaly celou československou veřejnost. Politika začala být zajímavá, protože se dostala na pořad dne témata svobody slova, rehabilitace, vzniku nových hnutí a očekávaných ekonomických změn, které již předtím připravoval Ota Šik s týmem dalších odborníků. Dotklo se to i mne osobně. Politické strany, které byly zastoupeny v Národní frontě (NF) a dosud jen formálně a opatrně připomínkovaly politické záměry KSČ, začaly zvedat hlavu a chtěly do politiky víc mluvit. V českých zemí se to týkalo Československé strany lidové (ČSL) a Československé strany socialistické (ČSS). Přestalo se jim najednou bránit, aby si zvětšovaly počet svých členů a také na svých členských schůzích si zařazovaly do programu všechny tehdejší aktuální otázky. To už jsem poznal z vlastní zkušenosti, protože někdy v listopadu 1967 jsem obdrženou nabídku ke vstupu do ČSS akceptoval. Byl za tím někdejší učitel Vojtěch Chajda, který jako pacient lákal ke vstupu do ČSS svou obvodní lékařku, mou manželku Astrid. Ta nic takového nezamýšlela, nicméně tu přihlášku předala mně. A tak to vlastně začalo.

Z prvních členských schůzích Místní organizace ČSS v Přerově ještě na konci roku 1967 si pamatuji, že asi polovina členstva byla věkově starší a byli to většinou bývalí členové a členky Československé strany národně socialistické (ČSNS), kteří se po únoru 1948 rozhodli přejít do reformované ČSS. Zjistil jsem, že mezi těmi staršími nacházím i své bývalé učitele ze střední školy, např. Vojtěcha Vlčka a Vítězslava Klimeše (ten byl též před- i poválečným členem Sokola). Ti starší komentovali slovy začínající změny asi takto: "No, soudruzi se rozhodli udělat si u sebe trochu průvan a vyčistit si to tam."

Tehdy jsem nezachytil, že začátkem roku 1968 Ota Šik vystoupil jako jeden z prvých reformátorů v pořadu Československé televize pojmenovaném Tváří v tvář a to 15. února 1968. Naštěstí nahrávky tohoto i vystoupení jiných aktérů "pražského jara" se zachovaly a před několika týdny jsem si některé z nich v ivysílání České televize (ČT) dodatečně shlédl. V Šikově televizním vystoupení zaměřeném na novou soustavu řízení a řešení hospodářských problémů se objevovaly dosud málo slýchané myšlenky, heslovitě asi tyto: "ve vývoji se orientovat na potřeby, platy podle zásluh, konkurenční tlak na podnik i s využitím zahraničního obchodu, nepřerozdělovat mezi úspěšnými a špatnými podniky, v kádrové politice na řídicí funkce bez uplatňování mocenských hledisek, vybírat schopné lidi s předpoklady a bez odporu k reformě, ne důraz na kvantitativní direktivní ukazatele plánu, ne nerealistické ceny." Ota Šik byl prezentován jako profesor a akademik. Svá slova v projevu velmi pečlivě vybíral a bylo na něm vidět, že si je vědom důležitosti toho, co řekne.

Podobně vysoce odpovědně vystupoval 30. května 1968 i Jiří Hermach. Hovořil o socialistické demokracii a radách pracujících. Navozoval přijetí různých typů socialismu a možná tak chtěl usnadnit pochopení Šikových návrhů. V době, kdy vystupoval, měla republika za sebou významné změny ve vedení. Prezidentem se stal Ludvík Svoboda a ten 8. dubna jmenoval novou vládu Oldřicha Černíka. V ní se Ota Šik stal jedním ze čtyř místopředsedů, ale jen do 3. září 1968. Patřil k těm několika politikům, kteří museli z vlády odejít po 21. srpnu 1968.

Ota Šik si byl vědom potřeby informovat o svých představách ekonomické reformy veřejnost a tak často publikoval v Rudém právu (RP). Uchoval jsem si jeho článek z RP ze dne 10. května 1968. Jeho podstatná část je mezi obrázky. Také stranický tisk ČSS se začal vyjadřovat k novým úlohám ČSS, viz např. článek z května 1968 v Socialistickém směru. Členové ČSS, kteří pracovali v Přerovských strojírnách drželi krok s vlnou změn. Dohodli se, že ustaví celozávodní organizaci ČSS v Přerovských strojírnách a současně se předběžně dohodli i na jejím programu. Podnikový časopis Přerovský strojař nám 16. května 1968 zveřejnil naši představu o programu a za dva týdny i zprávu o ustavující schůzi, která se konala 24. května 1968. Na těch programových věcech pro ČSS v Přerovských strojírnách jsem si toho dost odpracoval, takže jsem nemohl odmítnout návrh členů, abych přijal i funkci předsedy nové závodní organizace. Náš počin vyvolal dost velkou odezvu u aktivních komunistů a také této odezvě se závodní časopis patřičně věnoval.

V květnu 1968 probíhala v Přerovských strojírnách intenzivní příprava k ustavení podnikové rady. Nám, socialistům z tohoto podniku, se podařilo dosáhnout toho, že stejně jako odbory a celozávodní výbor KSČ, budeme moci na zasedání rady vysílat svého zástupce. Bez hlasovacího práva, ale pro informovanost. A o tu skutečně šlo.

Souběžně s tím, jak se připravovala podniková rada, sílily hlasy i za nový obsah a styl práce odborové organizace v podniku. Jedním z těch, kteří se této otázce intenzivně věnoval, byl můj věkový vrstevník a kamarád Jaroslav Pospíšil, který se po ukončení studia na Fakultě strojního inženýrství ČVUT v Praze uchytil v jednom konstrukčním útvaru Přerovských strojíren. Jeho jméno se objevovalo v roce 1968 pod některými články o smyslu odborů v Přerovském strojaři.

Uvolňování v možnostech soukromého cestování na západ, které přinesl rok 1968, jsem po předchozí korespondenci s mým bavorským přítelem Rainerem využil na základě jeho pozvání ke krátké, asi týdenní dovolené, mé i manželčině v Mnichově. Bylo to na přelomu června a července 1968. Přicestovali jsme tam vlakem. Seznámil nás se svými rodiči a poskytl nám svůj malý podnájem v jedné okrajové čtvrti Mnichova. Celou dobu se nám věnoval a svým vozem nás povozil nejen po zajímavostech města, ale i jeho okolí. Jen občas jeho roli průvodce převzala jeho maminka, která svým silným autem s námi také občas vyjela. Měli např. k dispozici i ubytování ve stylu chalupy v Murnau s pěkným jezerem. Ten čas strávený v Bavorsku nám ukázal, jak je Německo v poválečném rozvoji technicky a ekonomicky před námi. Také jejich vztah k nám byl velmi příjemný a všichni z jejich rodiny dávali najevo, že jsou si vědomi jakési dílčí spoluodpovědnosti za to, co Německo nám, Čechům, za války způsobilo.

Dokonce i v technickém úseku Přerovských strojíren, se situace s možnostmi výjezdů na zahraniční služební cesty natolik zlepšila, že jsme si v prvé polovině roku 1968 mohli s mým přímým nadřízeným Milanem Svozilem dovolit naplánovat aktivní účast s vlastními přednáškami na Mezinárodním semináři automatizace v průmyslu vápna, cementu a dalších maltovin. Termín a místo jsme znali, mělo to být 9. až 13. září 1968 v Bruselu.

Předtím však došlo k invazi sovětských a dalších vojsk do naší republiky v brzkých ranních hodinách dne 21. srpna 1968. Leonidu Brežněvovi a dalším členům sovětského vedení se nelíbil politický vývoj v naší republice a tak spustili připravenou vojenskou intervenci. Ono to tehdy tak nějak viselo ve vzduchu a 21. srpna se to naplnilo. Jakousi shodou okolností jsem měl na ten den cestovní příkaz k jednání v Praze, které též souviselo s cestovní přípravou již zmíněné zahraniční cesty do Bruselu. Nic netušíc, jsem brzy ráno vstal a vypravil se k jednomu rannímu vlaku směr Praha. Vlak v určeném čase vyjel z přerovského nádraží. Během jízdy se začaly objevovat jakési nepřesné informace, že v Praze není klid. Do Prahy na hlavní nádraží jsem dojel, po vystoupení jsem pokračoval až do jeho haly, ale to už jsem zjišťoval, že v Praze se něco vážného děje. Byla slyšet i střelba zvenčí. Co se stalo, začali někteří pobíhající po nádraží blíže osvětlovat. Došlo mi, že účel mé cesty je tohoto dne nerealizovatelný. Našel jsem si nejbližší rychlík zpět do Přerova, koupil jízdenku a jel zpět. Přijel jsem v čase, když už nemělo smysl jít do práce, doma mě mí blízcí obeznámili s tím, co celý den slyšeli v našem rozhlase.

Samotná invaze z 21. srpna 1968 měla ještě dohru v únosu našich představitelů do Moskvy a v několikadenním úmorném jednání mezi československou a sovětskou stranou, v němž šlo o podobu závěrečného protokolu. Tam to naše nechtěná delegace, sedící u jednacího stolu prohrála. Protokol naznačoval, že poměry v ČSSR se budou muset postupně vrátit co nejvíc k dřívější normě. Sovětští vojáci zde mohli "dočasně" zůstat. Ukázalo se, že politika má svou setrvačnost. Zpočátku vše, jakoby pokračovalo v polednovém směru. Změny směrem zpět byly rozloženy do času. Později se ujal pojem "normalizace".

Plánovaná cesta do Bruselu se mohla uskutečnit. Až tam jsme zjistili, že mezi československými účastníky jsou nám známí lidé z vedení slovenských cementáren a vápenek (CEVA) a z projekční organizace Keramoprojekt v Trenčíně. Jejich účast souvisela s projekty a výstavbou nových cementáren na Slovensku. Program semináře v Bruselu podával obrázek, na jaké technické úrovni jsou tyto technologie výroby v západním světě. Každopádně se už všude nově počítalo s uplatňování moderních řídicích počítačů ke kontrole a řízení technologických procesů. Součástí semináře byla i jedna nebo dvě exkurze do belgických závodů tohoto druhu. Nám dvěma z Přerovských strojíren se podařilo navázat kontakt s panem F. (pravděpodobně Františkem) Fialou, který působil na pozici technického ředitele belgické cementářské společnosti CBR Oubourg, a jeho přítelem Zimákem, který byl zaměstnán jako technik u pobočky Siemense. Oba patřili k poúnorové emigraci z roku 1948. Poznali jsme i domek, kde pan Fiala bydlel se svou početnou rodinou. Všechno to probíhalo v ovzduší ozvěn na nedávnou invazi do naší republiky. Krátká návštěva Belgie mi poskytla již třetí nahlédnutí do života vyspělejšího západního světa.

V říjnu 1968, ještě stále v duchu polednové politiky, se konaly v Přerovských strojírnách volby do Závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ZV ROH). Byl pro ně připraven nový volební řád. Na kandidátce bylo víc kandidátů než volený počet členů výborů. Volič škrtáním jmen upravoval kandidátku, rozhodovalo pořadí získaných hlasů. Je to zjednodušený popis principu tehdejší volby. Na kandidátku jsem byl rovněž zařazen jako výzkumný pracovník. Patrně proto, že už jsem předtím byl v tzv. dílenském výboru ROH a že mě lidé už trochu znali z mého působení v ČSS. Zvolen jsem byl.

Během celého roku 1968 se ČSS v celostátním měřítku snažila držet krok s procesy "pražského jara". Ústředí i krajská organizace pořádaly semináře, přednášky atp. Něčeho z toho jsem se i zúčastnil. Po 21. srpnu 1968 se však už v ústředí začalo šlapat na brzdu. Předseda strany Bohuslav Kučera se zúčastnil moskevských jednání v jeho druhé části, když tam dojel později, podobně jako např. Gustav Husák a další osoby z "doprovodu" prezidenta Ludvíka Svobody. A tak se B. Kučera začal po srpnu prezentovat na stranických akcích ČSS s vystoupeními na téma aktuální politická situace. To však byla vlastně upozornění, že se věci budou měnit. I za této situace však Závodní organizace Československé strany socialistické v listopadu 1968 na své členské schůzi vyjádřila znepokojení nad tendencemi směřujícími k potlačení polednového vývoje a to i v podniku.

Podobně politicky nezávisle v posledních dvou měsících roku 1968 proběhly v ČSS návrhy jejích kandidátů pro doplnění členů České národní rady (ČNR), která se měla ke konci roku rozšířit ze 150 na 200 poslanců. Tyto změny byly vyvolány a ustanoveny hlavně v důsledku vytrvalého úsilí Gustava Husáka docílit federálního uspořádání Československa, které počítalo se dvěma státy, Českou socialistickou republikou (ČSR) a Slovenskou socialistickou republikou (SSR). Podrobnosti upravoval Ústavní zákon č. 143/68 Sb. O Československé federaci ze dne 27. října 1968.

Severomoravská krajská organizace ČSS tehdy dostala z ústředí ČSS kvótu, kolik svých členů může do doplňovací volby (správnější termín by byl delegování) zařadit. Proto požádala své okresní organizace o návrhy. Tam mě přerovská okresní organizace zařadila a výběrovým sítem jsem prošel. Předseda ČSS Bohuslav Kučera krátce nato se mnou zajel do Ostravy a představil mě mj. i tehdejšímu obchodnímu řediteli Vítkovických železáren Rudolfu Peškovi. Ten byl tehdy v Severomoravském kraji významným komunistickým činitelem. B. Kučera tyto věci ovládal, takže tím už dopředu oslaboval pozdější námitky přerovských komunistů, že o ničem nevěděli. Samotná rozšiřovací doplňková volba poslanců České národní rady proběhla v sobotu 21. prosince 1968 v Praze ve sněmovním sále v budově, kde v současnosti zasedá Sněmovna Parlamentu České republiky. Dosavadní poslanci ČNR dovolili své nové kolegy. Argument byl, že na postupu a výběru se podílely příslušné výbory Národní fronty.

Rok1968 se dá dokreslit ještě malým pohledem do lokální politiky. Na přerovském hřbitově jsou od roku 1919 uloženy ostatky Slavomíra Kratochvila, první civilní obětí z domácího odboje za první světové války. Byl popraven 20. listopadu 1914 v Ostravě po rychlém soudu za rozšiřování protistátních letáků proti Rakousku-Uhersku. Delegace poslanců Městského národního výboru v Přerově a zástupců organizací Národní fronty v Přerově položila 28. října 1968 velký věnec k jeho hrobu. Tím současně připomenula padesátileté výročí vzniku Československé republiky. Slavomír Kratochvil byl ve své době sokolským činovníkem, cvičitelem a vzdělavatelem sokolského dorostu v Přerově.

Květen 2021

 Dekáda 1960 - 1970

Od náznaků naděje k selhání

Část I

 Politická situace na začátku šedesátých let

V roce 1960 byl Antonín Novotný již třetím rokem prezidentem, nejdříve ČSR (Československé republiky), od července 1960 pak ČSSR (Československé socialistické republiky). Ta ČSSR vznikla zřejmě hlavně jeho zásluhou, protože od chvíle, kdy se v září 1953 stal prvním tajemníkem Ústředního výboru KSČ (Komunistické strany Československa), tak mnozí jeho souputníci nelibě nesli, že má tendence nejraději rozhodovat sám. A Antonín Novotný tento svůj styl stále víc uplatňoval.

Zmíněná státní forma ČSSR byla zakotvena v novém ústavním zákoně z 11. července 1960, který vedle Novotného podepsali též tehdejší předseda Národního shromáždění Zdeněk Fierlinger a předseda vlády Viliam Široký. Pamatuji se na tuto změnu a cítil jsem tehdy, že je to snaha KSČ dát touto ústavní formou socialistickému režimu tu nejvyšší pečeť oficiality. Až teď po šedesáti letech jsem do tehdy nové ústavy nahlédl a potvrdil si, že je tam i to, co mělo komunistům i nadále zajišťovat právo rozhodování. V úvodním prohlášení se konstatuje, že socialismus v naší zemi zvítězil a že nyní usilujeme o vytvoření předpokladů pro přechod ke komunismu. Odvážné to tvrzení. V jednom z článku, který spolu s dalšími definuje společenské zřízení se pak doslovně uvádělo: "Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence." Pěkný to argument pro to, aby ostatní poslouchali.

V květnu 1960 prezident vyhlásil amnestii, která vedla k propuštění větší části politických vězňů na svobodu. Mělo to zřejmě souvislost i s přijetím nové ústavy o dva měsíce později. Nebylo to však s tou svobodou tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Tak např. propuštěný Zdeněk Lukaštík z Přerova ve svých vzpomínkách uvedl, že byl propuštěn s podmínkou, že se do deseti let nedopustí jiného trestného činu. V roce 1949 byl odsouzen poté, co se zjistilo, že pracoval v čase svých vysokoškolských studií na americkém velvyslanectví v Praze a také za to, že v jeho bytě se scházeli lidé, kteří za jednu vyprovokovanou a neuskutečněnou akci byli odsouzeni za velezradu. Jeho vina pak byla během vyšetřování dokonstruována. Asi za rok, tedy v roce 1961, se mu ve Zlíně, kde začal po propuštění pracovat, ohlásil jeden příslušník Státní bezpečnosti s tím, že ho má na starosti a má sledovat jeho chování. Prakticky to znamenalo, že se vždy po třech měsících musel dostavovat k jakýmsi kontrolním návštěvám. To byla psychická zátěž a tak nakonec v roce 1969, když se stále necítil bezpečný, utekl za hranice a usadil se ve Švýcarsku. Předtím se v roce 1962 oženil a stal se i otcem syna. Jeho žena mu pak velkoryse rozvodem poskytla svobodu, když poznala, že manžel Zdeněk není schopen svou situaci doma unést.

Také Rudolf Lukaštík z Přerova, otec Zdeňka Lukaštíka, odsouzený na deset let v roce 1955 ve vykonstruovaném procesu se skupinou, v níž měl být hlavní obviněnou osobou Bohuslav Ečer, se vrátil po Novotného amnestii z května 1960 domů. Zbytek trestu mu byl prominut, takže už ho dál nikdo oficiálně nekontroloval. Po propuštění začal usilovat o lepší podmínky k životu, o spravedlivější důchod, rehabilitaci, odškodnění a tak podobně. Byla to cesta plná překážek. To jsou dvě malé ukázky, navíc z jedné rodiny, jak to s nabytou svobodou politických vězňů vypadalo.

Konec června a začátek července 1960 patřily v Praze konané II. Celostátní spartakiádě. Spartakiády se konaly vždy po pěti letech s posláním oslavit půlkulaté nebo kulaté výročí od konce druhé světové války se současným vyznáním věčného spojenectví se Sovětským svazem, jehož Rudá armáda v roce 1945 obsadila v poslední etapě války většinu československého území. Jeden pěkný snímek ze Strahova z 3. července 1960 věnoval mému otci jeho autor Lubomír Pleva, tělocvikář a také mistr světa ve hře na foukací harmoniku. Emil Zátopek byl tehdy ještě celebritou pro svá četná vítězství na různých atletických mistrovstvích a na olympiádách. V roce 1960 již byl asi dva roky po ukončení aktivní závodní činnosti, ale bylo ho stále možné vídat na různých sportovních a společenských akcích. A z jedné takové je i druhý snímek se Zátopkem, též od Lubomíra Plevy, s datem 13. září 1960 i se Zátopkovým podpisem.

Malý pohled do místní komunální politiky poskytuje tablo s fotografiemi tehdejších navržených a samozřejmě i zvolených kandidátů "poslanců" do Městského národního výboru v Přerově z roku 1964.

 Doma a v práci

Po ukončení zkrácené (půlroční) vojenské prezenční služby jsem nastoupil dne 5. září 1960 do technického úseku Přerovských strojíren k výzkumné a vývojové práci. Podařilo se mi ještě během mé vojančiny dosáhnout uvolnění z Braneckých železáren (nedaleko Opavy), kde jsem nastupoval na umístěnku, a souběžně i souhlasu k přijetí do Přerovských strojíren. V květnu 1960, v době pobytu na vojenském cvičení v terénu, se nám doma narodila dcera Ivana. To byl dost silný důvod pro změnu pracovního místa s ohledem na obtíže při zajišťování bytu mladé rodině. V Přerově jsme měli v tomto směru rodinné zázemí.

V Přerovských strojírnách mě tehdy příjemně překvapilo, že mi už po několika měsících od nástupu byla nabídnuta možnost účastnit se přijímacího pohovoru na postgraduální studium automatizace a regulace na Elektrotechnické fakultě Slovenské vysoké školy technické (SVŠT) v Bratislavě. Šlo o dvousemestrové studium, kdy se dvoudenní konzultace a přednášky konaly zpravidla jednou za měsíc. Náklady s cestováním a ubytováním hradil vysílající podnik. Začalo to v únoru 1961 a skončilo v červnu 1962. Na konec každého semestru byly zařazeny tři zkoušky, na úplný závěr soustředění, obhajoba závěrečné práce a slavnostní vyřazení.

Měl jsem tehdy otevřenu cestu i k dalšímu odbornému vzdělávání, které představovala příprava v rámci externí vědecké aspirantury. Začínalo se v červnu 1963 a zpočátku jsme na to byli dva. Tím druhým byl můj vedoucí Milan Svozil. Politický podtext studijních předmětů představovala ruština a marxistická filozofie. Jako další volitelný jazyk jsem si vybral francouzštinu, protože z němčiny a angličtiny jsem už základy měl. Odbornou část jsem začínal na Výzkumném ústavu automatizačních prostředků (VÚAP) v Praze - Karlíně, který spadal pod Závody průmyslové automatizace v Praze, kde tehdy působil i můj určený školitel Bořivoj Hanuš. Práce měla být zaměřena na automatizaci cementárenských pecí, což odpovídalo výrobnímu programu Přerovských strojíren. Podle potřeby jsem mohl konzultovat i na vybraných pracovištích vysokých škol a na ústavech s vědeckým a odborným výzkumným zaměřením.

Automatizační úlohy u technologických zařízení vždy začínaly volbou a ověřováním vhodných čidel pro měření rozhodujících technologických veličin. V mém případě to byly hlavně teploty, tlaky a průtočná množství plynů a analýzy obsahu kyslíku ve spalinách. Předstupněm budoucího napojení na řídicí počítače bylo ověřování elektrických signálů od snímaných hodnot na měřicí ústředny. Tak jsme se stali jedněmi z prvních uživatelů tuzemské měřicí ústředny z Metry Blansko. Už hned na začátku jsem se tak dostával poměrně často do středočeských cementáren v Lochkově a v Králově Dvoře u Berouna. Na těchto činnostech pracovaly malé řešitelské týmy a povětšinou šlo o řešení financovaných státních úkolů v oblasti technického rozvoje.

Při stanovování cílů naší vývojové a výzkumné činnosti jsme vycházeli z úrovně v technicky vyspělejších západních státech. Měli jsme k dispozici německé a francouzské odborné časopisy a ty nám ukazovaly, že v zahraničí jsou naše konkurenční dodavatelské firmy o pěkný kus cesty dál. Konkrétní poznatky ze zahraničí přinášeli i projektanti a konstruktéři ze zahraničních cementáren. Pro zkušební účely se jen velmi těžko hledaly finanční devizové prostředky na nákup např. měřicí techniky špičkové úrovně. Ta se dala získat jen do projektů investičních celků, pokud se na nich náš podnik Přerovské strojírny významně dodavatelsky podílel. Tam už financování bylo záležitostí zákazníka. Dostávám se tak vlastně k jednomu významnému ekonomickému a politickému zjištění, že naše socialistická ekonomika, založená na plánovaném hospodářství, na vyspělou západní konkurenci, vycházející ze systému tržního hospodářství, nestačila.

Na začátku šedesátých let byly cesty za poznáním technického pokroku dost obtížně financovatelné. Takže se dostalo jen na něco a na některé. Po řádném zdůvodnění a naplánování jsme se např. s kolegou Milanem Svozilem dostali v letech 1964 a 1965 na služební cesty vědeckotechnického charakteru do Sovětského svazu. Poznali jsme trochu styl práce v jejich projekčních institucích a též i teoretickou úroveň jednoho jejich vědeckého akademického ústavu. V jedné cementárně nedaleko Volgogradu jsme zjistili, že jsou vybaveni výlučně vlastní měřicí technikou, ale že je robustnějšího charakteru než např. naše ze ZPA nebo z Metry Blansko.

V té době jsme se s tím vším víceméně jen smiřovali, doba volání po změnách se však blížila a také v nejvyšších patrech československé politiky se tím už někteří komunističtí intelektuálové začínali zaobírat.

Pohyb v kultuře

Začnu u vydávání knih. Na rozdíl od padesátých let, kdy knižní nabídka obsahovala hodně titulů podporujících socialistický režim včetně překladů ze sovětské literatury, v šedesátých letech už vycházely knihy domácích i zahraničních autorů, na které četní čtenáři byli ochotni stát o čtvrtcích ráno fronty před prodejnami knih. O některých, které se v té době dostaly i do naší domácí knihovny se zmíním.

Zájem byl např. o tvorbu Ernesta Hemingwaye. V knihovně jsem našel např. jeho novelu Stařec a moře vydanou v roce 1963 Státním nakladatelstvím krásné literatury a umění (SNKLU). Kdybych hledal víc, našla by se i jeho kniha Komu zvoní hrana.

V nakladatelství Československý spisovatel vyšla v roce 1963 milostná novela Legenda Emöke od Josefa Škvoreckého a z edice "Žatva" téhož nakladatelství máme od téhož autora jeho populární knihu Zbabělci, vydání druhé z roku 1964. "Československý spisovatel" v roce 1965 pak vydal i Škovoreckého Nápady čtenáře detektivek, které si patrně tehdy koupila moje manželka Astrid.

"Československý spisovatel" vydal v roce 1964 už druhé vydání Anděla na kolečkách od Miroslava Holuba. Autor, spisovatel a vědec, shromáždil své poznatky z několikatýdenního pobytu v USA na jaře roku 1962 do uvedené knihy a sám formu krátkých příběhů označil jako poloreportáže. Nahlédl jsem do nich po dlouhé době znovu a klidně bych je mohl číst i dnes.

Výběr titulů, ve své době docela pozoruhodných, ukončím ještě slovenským autorem Ladislavem Mňačkem, kterému v edici "máj" vyšla v českém překladu v roce 1962 kniha Smrt si říká Engelchen. Slovenský originál "Smrť sa volá Engelchen" vyšel na Slovensku již v roce 1959. Mňačko se v knize podíval na partyzánský protifašistický odboj neotřelým způsobem a drama doby pojal jako drama člověka. Ladislav Mňačko zaujal čtenáře i Opožděnými reportážemi, slovensky "Oneskorené reportáže". Jako možná prvý komunistický publicista ukázal, že se má začít účtovat s omyly a křivdami uplynulého období, které tragicky zasáhly do života mnoha lidí.

V hudbě se pokrok projevil např. v odvážnějším postoji těch, kteří "rozhodovali", k otevření československých hudebních pódií jazzovým zahraničním interpretům. Poznal jsem to osobně na jedné průkopnické akci, kterou byl I. mezinárodní jazzový festival, Praha, 28.-31.10 1964. Z mé osobní účasti v roli diváka na jednom z jeho koncertů mi doma zůstal propagační leták, kde název akce je uveden pouze anglicky jako "I. international jazz festival". Jeho krátce vyjádřený obsah či náplň jsou pak uváděny v češtině, francouzštině, němčině a angličtině. Pozvaným interpretům se k vystoupením otevřela pódia Divadla ABC, Lucerny a Divadla hudby.

Mohl jsem si tehdy dovolit jeden z koncertů, konaný ve velkém sále pražské Lucerny, navštívit, protože jeho čas se kryl s nějakou mou služební cestou do Prahy. Vystupovalo několik zahraničních souborů včetně našich. Po jeho skončení bylo možno se ještě zúčastnit Jam Session v Lucerna baru, kde už se svými improvizacemi vystupovali někteří z hudebníků a menší volněji sestavené skupiny. Tam mě náhoda svedla k jednomu stolu s jedním Němcem, který toho času též krátce pobýval v Praze. Má němčina mi dovolila s ním konverzovat o běžných věcech. Představili jsme se navzájem a řekli si, co kdo z nás dělá. Tam jsem trochu s němčinou narazil, protože jsem z počátku těžko chápal, že pracuje pro "pojišťovnu pojišťoven" (Rückversicherung). Tehdy šlo u nás pojem neběžný. Jako absolvent přírodovědecké fakulty se věnoval hromadnému zpracování dat. Jeho zaměstnavatel byla pravděpodobně firma IBM, kterou často uváděl. Sdělili jsme si vzájemně své adresy. On byl z bavorského Mnichova a na svůj bavorský "původ" byl docela hrdý. Začali jsme si dopisovat.

Rainera, jak se křestním jménem nazýval, jsem si pak v dopisech dovolil požádat o pomoc, zda by mně mohl od firmy Siemens zajistit prospekty přístroje na optické měření vysokých teplot s aplikací na cementárenskou rotační pec. To se mu po určité námaze povedlo a poslal mi to do Přerova jako tiskopis. Některým kolegům v práci se to pak hodilo jako zdroj technických parametrů při vývoji obdobného přístroje. Tomuto druhu přístrojů se říkalo radiační pyrometry. Něco obdobného, ale jednoduššího, jsou dnes i bezdotykové teploměry na zjišťování lidské teploty těla. Obvykle nás s ním vítají sestry v čekárnách ordinací, kdy bleskově zamíří a zjistí teplotu našeho čela. Ta Rainerova zrealizovaná ochota pomoci mi v technickém problému se stala začátkem mého přesvědčení, že od nové německé generace nám nebezpečí hrozit nebude.

Volný čas a cestování

Socialistický systém poskytoval jednotlivcům a kolektivům různé možnosti k využívání volného času. Všechny organizace k tomu zřízené byly pod kontrolou, protože do jejich čela byly stavěny osoby s komunistickou průkazkou. Někteří využívali Svazarm, radiokluby, jiní se zúčastňovali věnovali zpěvu, amatérskému divadlu apod. Viděl jsem to i v Přerovských strojírnách, kde takové zájmové aktivity probíhaly pod hlavičkou Revolučního odborového hnutí (ROH) a jeho Závodního klubu (ZK). I loutkářský odbor Tělocvičné jednoty Sokol Přerov pokračoval po roce 1948 jako Loutkové divadlo ZK ROH.

Sporty na výkonnostní úrovni nesly v názvu často i název nějakého většího podniku, což v praxi znamenalo i přítok finančních prostředků na činnost. Ty prostředky byly po většině legální, protože pravidla dotčených organizací to umožňovala. Zástupci zahraničních firem, kteří se objevovali v rámci kooperací v našem podniku se tomu podivovali. Nechápali ani to, že podniky stavějí pro zaměstnance vlastní rekreační střediska, kde působil i placený personál.

Rekreační sporty a tělovýchova, např. se základní gymnastikou, měly v tělovýchovných jednotách své odbory. Členské příspěvky byly poměrně nízké a i tam částečně plynula finanční podpora z příslušných fondů.

Podpora podniků a státu byla markantní např. při zajišťování účasti na spartakiádách. To se týkalo hlavně dospělých cvičenců. Velká účast školních dětí a mládeže při nácviku spartakiádních skladeb byla jednoduše řešena zapojením škol. Za první republiky a ještě i na všesokolském sletu v roce 1948 tyto aktivity dokázal zajistit vlastním členstvem Sokol. Nad přípravou a provedením okresních a krajských spartakiád dohlížely příslušné územní štáby, neboť jejich úspěch byl představoval i politické cíle. Osobně jsem se se skupinou mužů z Přerova zúčastnil cvičení v mužské skladbě pro II. celostátní spartakiádu v roce 1965.

V šedesátých létech se postupně rozšiřovaly možnosti vycestování do tzv. socialistických států. Krátké zájezdy autobusem se uskutečňovaly i pod hlavičkou podnikových společenských organizací. Takový byl např. i několikadenní zájezd do Maďarska v roce 1962, který zajistila podniková organizace Československého svazu mládeže (ČSM). Pamatuji se, že se tehdy povedlo najít zaměstnance podniku, který uměl maďarsky, a byl ochoten se zájezdu zúčastnit.

S manželkou Astrid jsem se v září 1965 zúčastnil turistického zájezdu s kanceláří ČEDOK do NDR a jižní části Švédska (tam se dvěma noclehy). Bylo to naše prvé krátké nahlédnutí do života lidí ve vyspělé západní (kapitalistické) zemi. Kapesné ve švédských korunách nám zajistil ČEDOK. S jistým napětím jsme očekávali, zda ze Švédska se budeme vracet zpět všichni. Už tehdy docházelo k případům, že při takových zájezdech se někteří účastníci tajně odpojili a využili to k odchodu do emigrace. Bylo to i v případě tohoto zájezdu. Chyběli dva muži z Ostravy, kteří v závěru při návratové cestě do autobusu nenastoupili. O jejich osudu jsme už později nic neslyšeli.

duben 2021