Ohlédnutí zpět do padesátých let

Studium na ČVUT Praha

Vracím se do let 1954 až 1960. Ještě mi chyběly dva týdny do osmnácti let a 10. září 1954  jsem se úspěšně zapsal jako student 1. ročníku (I. včítatelného roku strojního inženýrství podle Výkazu o studiu) na Fakultě strojního inženýrství v Praze. Přicházel jsem z přerovského gymnázia, které tou dobou neslo název Jednáctiletá střední škola a brzo se to opravilo na Dvanáctiletá. Na to, co studovat, jsem neměl vyhraněný názor, jen jsem cítil, že technický směr by mi měl vyhovovat lépe než humanitní. Dnes si myslím, že to mohlo být i jinak. Ale stalo se.

Padesátá léta minulého století byla politicky složitá. Bylo šest let po únorovém převratu, ve kterém se komunisté ujaly moci a během těch šesti let proběhla celá řada politických procesů s odpůrci nastoleného režimu. Byly vyneseny i hrdelní tresty. Detaily, jak a proč se to tak dělo, studenti neznali. Budu však hovořit za sebe. Vnímal jsem, že byl nastolen v roce 1948 nový režim. Ve školách a na úřadech byl na čelní stěně vedle prezidentova ještě pověšen i obraz Stalinův. V tisku všeho druhu se objevovaly nadšené a povzbuzující budovatelské články a fotografie. Budoval se socialismus. Začala dvouletka, poté pětiletky, v nichž stát stanovoval čísly své plány a cíle. Připomínaná byla diktatura proletariátu, která naznačovala, proč si režim musí pomáhat tolika procesy. Bužoasie byl nový termín pro nepřátele, se kterými se bylo nutno vypořádat. Toto pojímání politického ovzduší nechápal každý stejně silně a stejným způsobem, záleželo na rodině, z jaké kdo přišel. Já byl z úřednické, otec pracoval na poště, po krátkém členství v národně-socialistické straně do roku 1948, se dal přesvědčit, aby vstoupil do KSČ. Měl sociální cítění, ale všechno, co se dělo v praktické politice vnitřně neschvaloval. To jsem poznal. Kostky však byla vrženy.

Pohled do zapsaných předmětů prvního semestru ukazuje, na co se kladl důraz. Matematice bylo týdně určeno 5 hodin přednášek a 5 hodin cvičení ve studijních kroužcích - skupinách. Pak byla deskriptivní geometrie 3 + 4 a na 3. místě marxismus-leninismus 4 + 2, dále základy strojnictví 3 + 0, cvičení v dílnách 0 + 2.  Zapsánu jsme měli i vojenskou přípravu 4 + 0. Chodili jsme na ni do určitého objektu  v centru Prahy, kde bylo několik učeben vybavených potřebným materiálem pro výuku. Důležité bylo prvé čtyři ročníky ji absolvovat, protože to v té době zaručovalo zkrácení prezenční vojenské služby jen na půl roku. Marxismus-lenismus přednášel Ing. Jiří Hermach, což byla světlá výjimka, pokud šlo o způsob prezentace. Byl to inteligentní člověk, uváděl i odkazy na filozofické souvislosti a bylo vidět, že prezentuje tu rádoby lepší stránku svého předmětu. Později, jak jsem dodatečně sledoval na internetu jeho osud, byl ze své funkce odvolán a čekaly ho chvíle "vyloučených". Přidal se pak i k Chartě 77, ale nakonec odešel dobrovolně - povinně z republiky. 

Došel jsem k názoru, že tehdy na škole působily ještě starší kádry, z nichž někteří jednotlivci mohli působit i za první republiky. Souběžně s nimi se prosazovala i mladší generace a o některých se už hovořilo, že mají komunistickou legitimaci. Takže kádrová politika i na vysoké škole byla podobná situaci v jiných odvětvích. Mezi studenty bylo i několik, kteří se předtím vyučili někde v továrnách, a byli  vybráni, aby šli na vysokou školu. Vzpomínám si na Františka Štafu, pocházel, myslím, ze Senice na Hané. Byl vyučený, snad soustružník, jestli měl za sebou i průmyslovku, to už nevím. Z hlediska bydliště jsme měli k sobě trochu blízko, když sám jsem byl z Přerova, také vlastně z Hané. Trochu jsem mu pomáhal v matematice a snad i v deskriptivě, on mě uváděl zase do předmětu strojnictví a cvičení v dílnách. Už se na něm projevovala politická orientace. Byl aktivní ve Svazu mládeže (ČSM) a možná už byl tehdy i v KSČ. Zakotvil nakonec i v Praze a o hodně později se stal i pražským primátorem. Už tehdy jsme za spolustudenty měli i severní Korejce, Číňany a i další z některých rozvojových zemí. Zvláštní skupinu tvořili řečtí imigranti. Ti už uměli celkem dobře česky a dobře se s nimi vycházelo.Právě se mi vybavila příjmení dvou z nich - Zachariadis, Sidiropulos.

Studenti mezi sebou moc o politice nehovořili, snad, když se lépe poznali a přitom bydleli spolu na koleji. V roce 1956 a i později jsem měl za spolubydlícího na koleji ČVUT v Podolí Jaroslava Kavalíra. S tím jsme politiku sledoval. I my jsme se na jaře 1956 s jistým zpožděním dozvěděli, že politický klid narušil projev Nikity Chruščova koncem února 1956 na XX. sjezdu KSSS, který s odsouzením kultu Josifa V. Stalina odhalil i politické a soudní represe s lidmi v Sovětském svazu. U pražských vysokoškolských studentů na to nejaktivněji reagovali na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity v Praze snahou uspořádat v květnu 1956 majálesový průvod a ten využít k prezentací různých i politických požadavků. Tyto detaily jsme tehdy neznali, jen jsme věděli, o čemž se i u nás na "strojárně" v tichosti hovořilo, že má být jakýsi majáles. Kdo tam pak i dokonce byl a něco viděl, to už nevím. V rámci jakéhosi uvolňování byl majáles skutečně povolen.  Pamatuji se však na to, že asi týden poté Svaz mládež naší fakulty svolal do jedné velké studentské jídelny někde v centru Prahy schůzi studentů. Tam se informovalo, že na majálesu došlo k nějakým přestupkům za hranice dovoleného, teď se to zhodnotilo a že někteří budou z dalšího studia vyloučeni. Tak to s námi otřáslo, protože to byl postih zasahující do lidského osudu. Vzpomínám si ještě, že mezi delegované studenty svolané snad někdy na konci roku 1956 nebo začátkem roku dalšího přišel do jedné velké posluchárny prezident Antonín Zápotocký, aby výchovně politicky na studenty zapůsobil. Možná to bylo až při nebo po maďarských událostech na podzim 1956, kdy ruské tanky přijely do Budapešti potlačit maďarskou revoluci. Byl jsem u setkání s prezidentem také, snažil se navázat kontakt a přitom si svým rezolutním vystupováním udržoval i odstup.

Kolejní život

Návštěva přednášek a cvičení byla spojena s půldenním nebo až celodenním pobytem v  centru Prahy, zejména v hlavní historické budově na Karlově nám. č. 13. Některé ústavy patřící k fakultě však byly nastěhovány do budov na jiných místech, kde působily i jiné institiuce.  Pro zbytek času musel mít každý nějaké blízké zázemí. Malá část využívala ubytování v privátu. Zájem však byl především o bydlení ve vysokoškolských kolejích. Některé historické koleje ve starších objektech byly i v centru Prahy. Ty novější zase v okrajových čtvrtích, kde byl prostor pro novou výstavbu. Na mě po krátkém pobytu v méně vyhovující starší koleji na Rooseveltově ulici v Holešovicích připadla nová, ještě dostavovaná, kolej v Praze-Podolí. Doprava do centra byla možná autobusem nebo tramvají. Několik obrázků z ní navodí čtenáři představu, jak to tam vypadalo. Byl to styl tehdejších socialistických staveb. Bazén pro požární účely sloužil za mého pobytu v létě i pro plavání. Menza, která se dokončovala jako poslední, poskytovala snídaně, obědy a večeře. Stravenky se kupovaly dopředu, vybrané jídlo se razítkovalo na stravence den dopředu. Obědy však bylo často nutné si předplatit v některé menze v centru, jet na oběd do koleje a pak ještě zpět na nějaká cvičení do centra, by se těžko časově zvládalo. Na každém poschodí koleje byla kuchyňka s vařiči, dřezy na umývání nádobí, což dost využívali asijští studenti. Pokoje byly většinou pro tři osoby a jen s umývadlem. Ke sprchování a umývání, podobně jako pro WC sloužily prostory na chodbě. Existovaly i studovny, rozmístěné po kolejních budovách, nebylo jich mnoho, ale někdy se hodilo jich kvůli klidu využít.

Někteří z nás na kolejích v Podolí měli asi po dva roky možnost zažít zvláštní specifiké spolužití v kolejním pokoji s ruskými studenty. Byly to, myslím, roky 1958 a 1959. Naše strojní fakulta zřejmě v rámci nějaké dohody přijala skupinu sovětských studentů, kteří poslední ročníky studovali u nás. Součástí dohody bylo i jejich rozmístění na pokojích s námi, aby lépe zvládali češtinu a měli možnost se zeptat na české výrazy, kterým nerozuměli. Pokud jsme byli k  tomuto soužití někteří vyzváni, předpokládalo se, že budeme souhlasit. Na své výjezdy za výukou do centra se většinou zorganizovali po svém. Protože jsem měl za spolunocležníka i studenta, který byl vedoucím jejich studentského komsomolu, měl jsem možnost poznat hloubku vazby této fungující politické složky např. na způsob trávení jejich volného času. Za Aleksandrem, tak se ten vedoucí komsomolec jmenoval, často chodili jaho kamarádi s dotazy, kdy se přesně ta či ona akce koná a o čem to bude. Alexandr byl poměrně v častém kontaktu s jejich velvyslanectvím v Praze, které jim pro jejich mimostudijní program vytvářelo zázemí a určovalo i jeho náplň. Hodně tohoto času věnovali volejbalu. Detailně však jsem do toho neviděl. Já jsem Alexandrovi a ještě Toljovi, které jsem nejvíc znal, poskytl i jedno moravské překvapení v podobě nabídky strávit dva či tři dny o Velikonocích 1959 u nás doma v Přerově. Moji rodiče i sestra s tím předem souhlasili. Poznali jakou úroveň má bydlení rodin u nás a mohli si to srovnávat s podmínkami u nich ve Svazu. K tomu navíc jsme společně absolvovali i nějaké pomlázkové návštěvy. 

Jaké byly studijní výsledky sovětských studentů, ani to jak s tím studiem byli spokojeni oni sami, to jsem se nedozvěděl, o tom jsme nemluvili, byla to jejich věc. V jednom ohledu se jim zde však velmi líbilo. Měli poměrně vysoké stipendium, takže jim zbývalo dost peněz na nákupy. Každou chvíli přicházeli z města obtěžkáni balíčky. Většinou šlo o textil, boty a to nejen pro sebe, ale něco bylo určeno i pro jejich přítelkyně doma, se kterými si vyměňovali dopisy. V tomto ohledu jsem jim mnohdy záviděl, na druhé straně jsem měl dobrý pocit, že to u nás musí být v životní úrovni lepší než u nich.

Studijní zájezdy do Německé demokratické republiky (NDR)

V padesátých letech se teprve začínalo rozvíjet cestování do zahraničí pro řadové občany. Postupně se zaváděly např. cestovní přílohy k občanským průkazům, které umožňovaly návštěvu sousedních tzv. lidově-demokratických států. Na Fakultě strojního inženýrství ČVUT Praha musel být někdo šikovný, kdo přišel s možností výměnného zájezdu studentů s Technickou vysokou školou v Drážďanech (TH Dresden). Šlo o dva zájezdy, jeden v srpnu 1957 a druhý v červnu 1959. Oba trvaly zhruba po čtrnácti dnech, jelo se vlakem, byla vyřízena hromadná jízdenka s přesným seznamem účastníků a dopředu jsme znali i program, co nás bude čekat. V prvém případě byl formálním organizátorem Fakultní výbor Československého svazu mládeže a v druhém případě už to byla přímo instituce naší strojní fakulty. O oba zájezdy byl zájem vždy o něco vyšší než byl stanovený počet míst. Přiznám se, že to byl František  Štafa, který mi k zařazení svým vlivem pomohl. Zajímavé bylo, že jako účastníci jsme nikdo nebyli vyzýváni se nějak podílet na programu pro studenty z Dráždan, kteří měli přijet sem.

V NDR jsme viděli, že poválečná obnova měst nebyla ještě dokončena, ale život lidí se zdál být už normální. Na technice v Drážďanech nám ukázali některé své ústavy, laboratoře a vlastně i studentské koleje, protože v nich jsme strávili i několik nocí. Měli jsme krátké zastávky i v Lipsku, Postupimi, Berlíně, Rostoku a vždy vyšel čas i na pobyt u Baltského moře. Z toho, co se tam dalo nakoupit, bylo vidět, že snahou východních Němců bylo napodobit nebo se vyrovnat produktům jejich bohatšího souseda Spolkové republiky Německa. Nejvíc to bylo vidět a slyšet např. na ostrově Rujana, kde ve stanových táborech mládeže u moře z tlampačů bylo slyšet módní západní šlágry v německém i jiném podání. Z kulturních zážitků však byly nejzajímavější návštěvy uměleckého muzea a obrazové galerie v objektu Zwingeru, který zázrakem téměř celý unikl ničivým následkům bombardování Drážďan. Rád na ty své prvé dvě cesty mimo republiku dodnes vzpomínám.

Tečka na závěr

Můj V. ročník končil studium ve studijním roce 1958/1959 a podle mého předchozího výběru to bylo ve specializaci stavební, dopravní a zdvíhací stroje. Část následujících prázdnin a měsíce září a říjen 1959 byly věnovány diplomní práci na téma (jen zkráceně) rekonstrukce samohybného jeřábu SMC 5, což mě zavedlo na nějaký čas i do podniku ČKD Slaný. Tu práci jsem obhajoval formou státní závěrečné zkoušky 5. listopadu 1959. Dosáhl jsem vysokoškolské klasifikace strojní inženýr. Tak je to napsáno i v diplomu, který jsme pak hromadně přebírali ve Veletržním či sjezdovém paláci v areálu výstaviště v Holešovicích.

Tu úplnou závěrečnou tečku tvořil ještě půlrok zkrácené vojenské služby od března do srpna 1960 u jednoho vojenského útvaru v Kroměříži. Ta naše skupina, která se tam sešla, byla trochu různorodá. Nebyli tam jen strojaři, ale i jiné profese, jako např. astrofyzik Jiří Grygar, s nímž a ještě dalšími absolventy máme společné foto z návštěvy propasti Macocha v Moravském krasu.

Při tomto psání vzpomínek na jeden významný časový úsek života, věnovaný odbornému vzdělávání, jsem si uvědomil, že politické hodnocení oné doby, aby bylo co nejobjetktivnější, by mělo v mém případě zohledňovat i pohled mého otce, který mě životem trochu provázel svými radami ze svých osobních zkušeností. Ale to už je námět, ke kterému se možná ještě někdy jindy vrátím.